Helou evrybaby...

Sobota - jako by nic...pohodicka.
Nedele - pifko a posledni polibky s kamosema z Ostravy
Pondeli - baleni
Utery - dobaleni a odjezd za Petrou
Streda - synchronizace obsahu nasich batohu, optimalizace jejich zateze, odjezd do Prahy, pifko a posledni polibky s kamosema z Prahy
Ctvrtek - zisk dolaru (americkych), ktere pak budem moc vymenit za dolary (novozelandske), podvecerni odlet z Prahy v 19:30.

Ani jsem se nestacil poradne usadit a bourec vedle me, Korejec stereotypni tvare uz drzi v ruce jakesi ovladani a zacina hrat sachy. Ano, tohle neni charterovy let, vybaveni letadla je pro me nadstandardni, i usmev letusek je sirsi nez obvykle, nekdy mozna az moc. Konzole s obrazovkou se se mi/nam stala matkou cele cesty. Nebyt neustaleho vyrusovani letuskama s nejakym zradlem (mimochodem nebylo to vubec spatne), skoro bychom zapomneli po tech 10ti hodinach prestoupit v Soulu, kde jsme si dali kafe, muffin a x-hodinovy spanek. Mistni cas byl 12:15. V 17:00 nezbyvalo nez nasednout do dalsiho eeroplanu a opet a zas se vrhnout do sveta arkanoidu, hledani min, sledovani videi, poslouchani korejskych popovych pecek a narovnavani usmevu letuskam. 11 hodin vrteni se na sedacce nam stacilo a tak jsme radsi vystoupili v Aucklandu, kam jsme koneckoncu smerovali, takze se nam to hodilo. Je 7hodin rano mistniho casu. Mame cely den pred sebou.

Odpočinek v na letišti v Soulu


Osedlali jsme autobus a zamirili do na dve noci zamluveneho hostelu. To jsme jeste nevedeli, ze tady zustanem opravdu pouze dve noci, coz je fajn, neb kazdy dolar se hodi. Prvni den a noc jsme se dost prali s posunem casu, aneb v sobotu odpoledne jsme si asi na 4 hodky dali slofika a v noci jsme si dali lehkou svacinku zhruba kolem 4hodiny rano a nekteri z nas pote uz vubec neusnuli, zkratka pohoda:) Ve meste jsme se snazili hledat hlavne prakticke "veci" jako je misto, kde se prodavaji ojeta auta, kde je posta, kde je info-centrum atp. Auckland je mesto s priblizne milionem obyvatel, ktere je svou rozlohou pry vetsi nez Londyn. To mam vyctene z pruvodce, tak se tomu snad da verit. Centrum mesta je pomerne male, mozna takove trochu vetsi centrum Brna, nicmene kolem centra, tam kde neni more vody, tam je more malych domku, panelak nebo cinzak tady clovek neuvidi. Ve stredu mesta je vez Skytower, ktera je o nekolik metru vyssi nez Eiffelovka a kdo na to ma prachy a koule, tak si z ni muze skocit jakousi obdobu bunjee jumpingu. Rozdil je v typu lana, ale uz si nepamatuju, v cem:) Delka padu/letu je 190m, to uz je slusna porce kriku. Sobotu jsme zakončili ošaháním si místního supermarketu.

A nyní s diakritikou: V neděli jsme hned ráno vyrazili do jednoho předměstí Aucklandu, kde se každou neděli koná trh s ojetými auty. Po asi půl hodince prohlížení místních vanů jsme se rozhodli dát testovací jízdu v jednom z nich a teď už můžu říct, že jsme si Homera (čti Houmr, nikoliv Homéér) nakonec vzali. Je to Nissan Vanette z 91 roku. Vpředu má dvě sedadla a vzadu dvoupostel. No stále se s ním ještě sžíváme a vzhledem k jeho spotřebě ho možná i prodáme, ale to se ještě uvidí, nechcem to uspěchat. VsuFka: Změna majitele auta je tady úžasně jednoduchá. Stačí zajít na nejbližší poštu, kde auto za poplatek 10 NZD přepíšete na nového majitele a je to. Nic víc není potřeba. K autu není ani žádný techničák, ani malý, ani velký...ani žádný jiný. Stačí každého půl roku hodit auto do servisu, kde potvrdí jeho technickou "zdatnost" tzv. Warrant Of Fitness, cca co půl roku platit REGO daň, a v případě dieselů se ještě za každých 1000km platí silniční daň v hodnotě 40 NZD. Všechny tyto daně a kontroly jsou ve formě nálepek umístěny na předním skle auta a tím to hasne. Řidičáky tady ale mají:) Zbytek dne proběhl v rytmu spánku, balení hostelového pokoje, který byl v kompletním zajetí našich věcí a přípravou na pondělní odjezd z města.
  V pondělí ráno jsme vyrazili už v 5:30, důvod byl prozaicky, neb přijít k Homerovi o 31 minut pozdějí by znamenalo zaplatit o 40 NZD (1NZD = cca 14Kc) víc. Takhle jsme platili za noc pouze 6 NZD...pohodička...v nědeli se zkrátka platí nižsí taxa, zbytek týdne je co se týká parkování dost mastný a to prakticky v celém městě. Pryč odsaď!!
  Dopoledne jsme vyřizovali nezbytnosti jako bankovní účet, pracovní číslo (IRD), SIM kartu, internet kartu atp. Nakonec se to všechno nějak podařilo a my se konečně mohli vydat taky trochu za přírodou...no sláva!!
  Od kámoše (díkes Milouši) jsme měli tipa na návštěvu pláže s pigmentovým názvem Piha v pohoří Waitakere Ranges, které je asi hodinu cesty autem z Aucklandu na západ. Piha a přilehlé pláže jsou známé hlavně mezi surfaři. Preferované roční období bývá léto, takže my jsme tam žádné prkýnkáře neviděli, protože je tady začátek jara. Na druhou stranu jsme se mohli polaskat (och, och) parádními výhledy, brutálním větrem a prima spaním asi 100m od moře, které nás vskutku osvěžující vichřicí a mokrou bouřkou moc nenechalo vyspat. Jak já tak Petra totiž patříme mezi pár šťastlivců, které vzbudí i pískot komára, plazení šneka, či kmit křídla kolibříka. Jelikož jsem správná lama, koupil jsem špatné palivo do vařiče a tak místo večeře zbylo několik sprostých slov, pár kopanců do trávy a pseudochleba se sýrem. Jinak s chlebem je to tady zahraniční klasika...zkrátka český chleba a nebo něco alespoň vzdáleně podobné jsme tady zatím nenašli.

Homer na pláži Piha


  Úterý...haha...no celkem schizofrenní den dalo by se říci. Jednoduše řečeno, dopoledne parádní procházka po pláži a do okolních kopců, odjezd "lehce" narušen vybitím autobaterky, nicméně díky pověstné ochotě místních borců a borkyň jsme za půl hodinky valili pryč, aby nám za další půl hodinku došel benzín. Perlička: Stupnice ukazující stav benzínu je dole zakončená velkým písmenem E (ano, E jako EMPTY, v mém případě E jako Echt-chuj...sorry, ale to se jinak nedá říct). Já jsem totiž to písmeno považoval za součást stupnice a nikoliv za písmeno...tím se vše vyjasňuje že?:) Naštěstí nás jeden kiwích (kiwi se říká místňákům) vzal na lano a odvezl k nejbližší benzince. Zkrátka supr zakončení dne. Dosti znaveni, jak psychicky, tak fyzicky jedeme směrem na jih od Aucklandu do pohoří Hunua Ranges. Jak ve Waitakere, tak v Hunua jsou kopce vysoke max kolem 500-600m, takže žádné velehory. Krajina je tady ale fantastická. Lesy, nebo spíš taková buš je protkána sítí stezek pro pěší. Ty jsou vedeny tak, aby se člověk dostal do nejzajímavějších míst, ano ja vím...jak nečekané. Výhledy do krajiny by se daly trochu přirovnat k přírodě ve Skotsku, ale s tím rozdílem, že ve Skotsku člověk moc lesů nepotká a když už tak jsou to spíše jehličnany, kdežto tady je to jakási směsice různých palem, palmiček, jehličnanů, jehličnánků, listnáčů, listnáčku, kapradin a .... kapradinek.

Piha beach


  Středa už byla pohodovější, přece jenom úterní odpoledne nám dalo zabrat, takže pohodovější by asi bylo cokoliv. Jelikož jsme neměli to štěstí jako ti, kteří koupí svoje auto již plně vybavené na backpackerský způsob cestování po NZ, musíme si toto vybavení postupně dokupovat. Jde hlavně o různé poličky a vychytávky, které umožňují z našeho bordelu činit bordel menší a ještě menší a tak bych mohl pokračovat...(řečeno slovy klasika Járy Cimrmana)...ještě jednou. Čiže(hh) jsme si v městečku Papakura koupili nějaké bedýnky a pánev. No radost jak sviňa, co si budem povídat. Takto obšťastnění valíme asi 20km dál do již zmiňovaného Hunua Ranges, kde kempíme u Hunua Falls (viz foto).

Hunua falls


  Jen v rychlosti. Sedíme v knihovně, využíváme net zdarma a připravujeme se na další pokračování směr město Tauranga, kde se pokusíme sehnat nějakou práci. Spotřeba auta se nám podařila snížit, takže to vypadá, že Homera si nakonec necháme...i když ještě bude nutné vyměnit kryt rozdělovače, ale to už snad nějak zvládnem. Zatím se mějte všichni parádně, my se pokusíme o totéž:)) Čiááo...

Petra a Adam
Okomentovat