Working Holigej, aneb vypadá to, že máme práci, aneb litanie č. 2, aneb bacha je to tak dlouhé, že bych to sám nečetl

   V oblasti Hunua Falls jsme se ještě byli nuceni zdržet, abychom nechali Homera prohlédnout někým kvalifikovanějším, což v našem případě je skoro každý...bohužel. Tohle ale nebyla tak úplná sranda, protože auto, které žere přibližně 20L/100km nikoho zrovna nepotěší. Zkráceně řečeno, mechanik se na to podíval, asi 3h na tom pracoval, vyměnil svíčky, jednu prasklou hadičku, identifikoval prasklý vývod u krytu rozdělovače, odevzdali jsme mu 230 NZD a se spotřebou neskonale nižší (olééé) jsme vyrazili dále. Momentálně sháním tu krytku rozdělovače, ale zatím to vypadá, že spotřeba už je v normálu. Ještě musíme víc ujet, abychom to byli schopni říct na "stopro". Za zmínku taky stojí, že po tu dobu, co se na to ten mechanik díval, tak nám půjčil svoje auto, prý ať se jedem někam podívat. No vstřícnost sama. Toliko Homer, náš domeček...a někdy taky trochu blbeček.
  Díky drobnému zakolísání jedné z mých navigátorek jsme se ocitli na západním pobřeží ve východní části Firth of Thames na severu Severního ostrova:) Zakolísání se velmi hodilo, neb jsme narazili na krásnou pláž a spaní přímo u ní, aneb Tapapakanga národní park. Dříve se tu těžilo dřevo. Mám pocit, že někteří Maorové, aneb původní obyvatelé NZ zřejmě silně koktali, protože zapamatovat si některé názvy, to je tvrdá řehole. Přes Firth of Thames bylo vidět až na "protější" poloostrov Coromandel vzdálený asi 25km. Ten pohled stál za to, těžko vylíčit slovy, och ta krása neskonalá...ale fakt. Další den - zatím nepracujeme, takže klasicky ani nevíme, jestli je středa nebo sobota - takže prostě "další den" jsme dali klidný výlet po parku, omrkli všudypřítomné ovce, rozněžnili se nad jehňátky (ňuňuňu-ťuťuťu), popíjeli kávičky, cpali se sušenkama a uživali si volna, kein problem. Na každého obyvatele Zélandu připadá zhruba 9 ovcí, obyvatel je zhruba 4.5 milionu, takže ovce jsou dosti v přesile (go sheep go)!! Jo a BACHA, ale na to POZOR...dali jsme si první sprchu v přírodě :) To je důležité zmínit, nerad bych, abyste si mysleli, že pořád smrdíme jak hovada...i když teď když tohle píšu, tak už by to zase chtělo asi. Ale klid, není to tak hrozné, občas se vyrochníme v kaluži, nebo si prstama umyjem zuby:)

Na pláže na pláže, tam se všechno ukáže...

Jednou jsi nahoře...

...a jednou dole

Jsem rybář a kdo je víc.

Jééévanene to je bžunda...



Muhehe...no bžunda ještě větší.
  V Tapapakanga jsme strávili ješte jeden den a odpoledne jsme vyrazili dál směrem na jih, ale jenom pár kilometrů, konkrétně do parku Waharau. Co je tady vychytané jsou barbeque (BBQ), na které jsou v parcích připravená kamenná ohniště, u toho stolky a lavičky, navíc na pláži se povaluje spousta vyschlého dřeva, no prostě ideální na nějaké to vaření, smažení, dušení...žraní. Ubrali jsme tedy první porci z naší 5kilové Basmati rýže, fantastiš, co si budem nalhávat. Všechny parky, které jsme dosud navštívili spadají pod správu tzn. Auckland Regional Council, který se o ně stará. Je jich celkem 25, my jsme dali myslím 4. Zázemí je vesměs naprosto dostačující, záchody, lavičky, parkoviště, pitná voda a BBQ:)

  Z Waharau valíme dál do města Thames, kde se chci mrknout na ten rozdělovač a potřebujem nakoupit. Městečko nic moc, pokud nepočítám jeho okolí, které je nádherné. Zvlněné kopce porostlé keři a stromy všelijakých druhů, sem tam nějaký domek. Thames samotné je hlavně o jedné hlavní ulici a zbytek je jakási "výplň". Nám se hodil supermarket a warehouse, kde jsme si koupili lavóóór a já hřeben, aby se mě místní ovce už konečně přestaly bát. Taky jsme si zařídili zdravotní pojištění na zbytek pobytu. Na osobu to vyšlo cca 200 NZD na 8 měsíců, což je naprostá pohoda, prostě zhruba 3 tisíce Kč, no nekup to. Konečně si budem moct něco zlomit, případně si dát s někým do držky, ať to pojištění k něčemu máme!! Nejsme přece úplně blbí!!
  Přece jenom už tady jsme nějaký ten den, pomalu si začínáme zvykat a je tedy třeba podívat se na nějaký ten ŠUTR. Momentálně kempíme v oblasti Maratoto, kousek od jakéhosi potůčku, příroda parádní, na dohled je taky Mt Maratoto, kam jsem původně myslel, že si půjdem poprvé zalézt, nicméně po obhlídnutí průvodce to vypadá, že na rozlez by to asi nebylo to pravé ořechové. Byť jsou tam prý krásné cesty, jejich obtížnost není na první lezení tady úplně optimální a nerad bych, aby to některé z nás odradilo:)) Navíc přístup pod šutr je cca 2 hoďky špatně značeným terénem.

Peč se peč kuřátko moje "dozlatové"

Mt. Marototo


  Abych se časově a vůbec tak nějak lokalizoval, tak TEĎ tohle píšu ve středu, 29.9.2010, 8:57 místního času, jsme v Maratoto Valley, Nový Zéland, jižní polokoule, Země, Slunečná soustava, Mléčná dráha, Vesmír....

Od hory Matototo jedem dále na jih, v očích nám svítí šutříky a ty se stávají naším cílem, uvidíme, jestli to bude lepší. Nebude...to už teď můžu říct. V Karanghake Gorge, kam dojíždíme by mělo být další lezení. Nicméně první den se naše výprava "za šutrem" pomalu sublimuje v běžný výlet, neb skály sice jednoznačně vidíme, přístupovou cestu k nim však nikoliv. Nevadí, není nic lepšího, než si se všema cajkama na zádech prohlídnout okolí. Kdysi se tady těžilo zlato (nic jsem nenašel), je tady spousta různých potrubí (na vodu), kolejí (na přepravu zlata vozíky) a děr do země(doly). Na druhý den už se mi daří najít cestu k šutru, ale je to děs!! Jak ta přístupovka, tak to lezení, jen několik málo cest, zamešené až hrůza, no zkrátka ztráta času. Lezení tady...tedy... možná až když naprší borháky a uschne lepidlo, aneb valíme pryč, aneb "Yeah, but..."

Keep smiling

...a jedeme dál...
Další zastávka městečko Katikati s pseudonymem Mural Town. Kdysi tady prý klesla cena kiwi, které značnou část obyvatelstva živila, tak se rozhodli, že si svůj výdělek zaobstarají jinak a pomalovali místní budovy různými malůvkami a na ty se snažili přilákat turisty. Prý je se jim to jakš takš daří. Asi nejsem dostatečně vzdělán v daném oboru, ale podle mě nuda nuda šeď šeď. Každopádně zde objevuji celkem dobré pifko Red Lion. Kredit Katikati poté prudce vzrostl.

  Ráno vyjíždíme pryč, když se za mne přilepí policajti a něco (zřejmě jejich maják) mi říká, že bych měl zastavit. Vše probíhá v pohodě, pouze jsem si uvědomil, že to kličkování, za účelem zjištění, jestli mi skutečně občas lehce drhnou brzdové destičky o koutouče, bylo nevhodné. Policajt si myslel, že jsem něco pil:) Má kamenná tvář ho však přesvědčila o opaku, a ještě nám poradil cestu. Jo a taky se nám podařilo získat pracovní IRD číslo a mám narozky. Den jako každý jiný.

No comment:)


  Další dny by se daly shrnout jako spaní poblíž města Tauranga, nějaká ta turistika a hledání práce zatím pouze přes net. To opravdové hledání jsme si nechávali práve až na okolí Taurangy, kde je spousta kiwi farem. Co čert chtěl, na jeden z "pracovních" mailů se chytla naše budoucí šéfová, kterou poznáme zítra (tyhle odstavce píšu 9.10.-sobota). Jaká práce? No přece na farmě...co jiného. Konkrétní info budem vědět později. Každopádně tou dobou jsme věděli, že máme cca týden na cestování.
  Tauranga a přilehlé Mt. Manganui asi nemá cenu moc popisovat, fotky budou výmluvnější.

Spaní poblíž Omokorea, parkoviště jen pro nás. V pozadí Mt. Manganui.

Omokorea, podvečerní procházka. Je odliv...za chvíli už bude všude voda.

Místo: Omokorea. Osoba: Petra. Člen vozového parku: Homer


Pohled z Mt. Manganui...tam někde dole na nás čeká Homer.

Opět pohled z Mt. Manganui.


  Neb nacházení šutrů, na které nemůžem vylézt už nás fakt přestává bavit, jako další destinaci volíme prý jednu z nejhezčích lezeckých oblastí N. Zélandu. Název: Whanganui Bay. Místo: Západní zátoka jezera Taupo. Taupo je rozlohou největší jezero Zélandu, dostáváme se k němu přes turistickou oblast kolem města Rotorua, která je vyhlášená svou geotermální aktivitou, nicméně na tu momentálně prdíme, stejně jako ona na nás (smrad shnilých vajec je všude!!). Příjezd do Whanganui Bay je dosti specifický. Jedná se o cca 2-3 km po bahnité cestě značného sklonu dolů s jedním brodem říčky. Abych tomu dodal grády, tak mohu směle prohlásit, že po silnějším dešti, se odtamtud dost dobře nedá vyjet, pokud člověk nemá offroada, což my nemáme (biju se v prsa a mohutně ryčím na celé kolo). Cestu tam jsme zvládli s hovínkem tzv. "ready to go", jestli se dostanem nahoru se dozvíme za tři dny, až se budem vracet.

Polední kafe před sjezdem k jezeru Taupo

Dost se tady všude rybaří. Už jsme tady přece jenom nějaký ten den, Petře narostl drobný knírek, mi plnovous a jak vidno, máme supr úlovek...Kdo si dá?

Zatoulaná fotka z řeky Kaituna, kterou si užívají hlavně raftaři a kajakáři. Potkali jsme tady jednu holku, která měla na levém ňadru vytetováno "Milouš forever". Milouši nevíš o tom něco???

Whanganui Bay u jezera Taupo. S místním rybářem jsme fajně pokecali...smál se jako šilený.

V pozadí hlavní sektor. Uprostřed 60metrová věž. 

Sektor Plateau. Z fotky to nevypadá, ale taky to má až 50 metrů.

Maorská osada Whanganui kam jsme se dostali je nádherná. Jednoduše řečeno, nejednoduše představeno a ještě hůře popsáno, snad alespoň některé fotky napoví. Obyvatelstvo je tvořeno hlavně Maory. Těžko říct, kolik jich tady skutečně žije a kolik tu jen jezdí rybařit atp. Berou tady hlavně kalifornští pstruzi. Kanalizace je tvořena romantickou alejí kadibudek. Voda se bere z jezera, je pitná i bez převaření. Maoři tu přebývají buď v klasických místních domcích (jak nečekané), nebo spíš v takových chatrčích a nebo ještě lepé v závěsných karavanech stavu chátrajícího. Je to celkem pochopitelné, protože zajet sem s karavanem, znamená tady ten karavan taky nechat (chátrat). Zátoka je obklopena skalami vysokými až 60 metrů. Odhadem na cca 50ti procentech z nich se leze. Charakter lezby je hlavně po dírkách, šutr se nazýva ryolit, při ulomení je váhově hodně lehký, ale nijak zvlášť se to naštěstí neláme. Jedná se hlavně o spáry, stěnové lezení, málo převisů, hodně ukloněných cest a kolmic. Váha uloupnutých šutříku není vskutku velká, neb některé z ních plavou na hladině, a to není fór (haha).

Lezení hlavně po dírkách, hodí se technika.

Jezero Taupo. Nejsem tak dobrý fotograf, abych plně vystihl tu atmosféru.
  Místní lezbě věnujeme 2 dny. Bez tištěného průvodce sice dosti tápeme, ale banda lezců z Aucklandu nám první večer a další den pomáhá se alespoň částečně zorientovat. Chtělo byt to ale umět více lézt po vlastním matroši, některé nádherné linky odjištěné borháky se nacházejí až jako druhé délky přičemž ta první je ale po vlastním. Ještě se musím hóóóódně učit. Až sem pojedeme příště, určitě už to bude s koupeným průvodcem.
  Cesta zpět by vydala na samostatnou kapitolu, takře radějí ručně stručně, v bodech. 1. Výjezd ráno. 2. Celý nechutný kopec tentokratá vzhůru jsem bravurně zvládl (ještě teď se klepu po rameni uznáním) 3. Před přejezdem říčky zjišťuji, že máme defekt na přední pravém kolesu. 4. Volíme lehký risk, říčku projíždíme a pak ještě zbytek bahnité cesty k cestě hlavní, provoněné asfaltem. 5. Hever, který jsem koupil je příliš nízký a naše auto lehce přizvedne, nikoliv však dostatečně (ještě teď se kopu do zadku) 6. Staví nám NZ bourec, ochota sama. 7. Na nechutně podhuštěné (píchlé?) rezervě dojíždíme do opravny a den je zachráněn!!! 8. Zbytek dne již pouze slavíme a opájíme se pocitem 4 naplněných duší v pneumatikách, a to nepočítám ty dvě naše, které si pomalu taky dofukujeme.

Asi takto jsem si připadal, když jsem zjistil, že náš hever je příliš krátký...

....a tady to říkám Petře.

  Před námi je tedy práce... Je to poblíž městečka Huntly, od něj ještě kousek na sever. Asi 80km odsud je oblast Wharepapa, kde se dají prolézt nejedny lezečky. Co dodat...jestli ta práce klapne, tak lepší místo jsme si pro ni vybrat na Severním ostrově snad ani nemohli:) Zatím hore zdar...

Finální odstaveček: Momentálně už máme práci, bydlíme ve férovém domku s pohodovým komfortem ještě s jednou Francouzskou a Anglánem. Více o tomhle v dalším příspěvku...., takže do té doby Adios amíígos:))
Okomentovat