Geyikbayiri - v šesti mužích

Hello my friend,
... normální trip, normální lidi, normální destinace, normální přelezy, normální nálady, normální vtipy, normální jídlo, normální život, normální ... Rozhodně i takto by se dalo dívat na náš poslední výlet za lež/zením. Jenže to by Tě ten život asi moc nebavil, kdybys to bral-a vždycky takhle že jo. Se trochu přelaď a mrkni na to z té "druhé" stránky. Jak nám mudrc Ondra říkal, že někdo jiný poznamenal, že někdo další povídal, že nadcházející trend bude tzv. "normcore", kdy právě normálnost bude faaakt IN. A je to pořešene, stáváme se hvězdami. Pomenato zlato.

Po nadcházející týden se naším nejpoužívanějším slovem stává turecké [tešekyr] = děkuji, kterým si snažíme vykompenzovat neznalost místního jazyka a v rytmu křídel kolibříka ho sypeme na kohokoliv, kdo nám byť jen zdánlivě helfne. Když Ti to řekne banda 6ti týpků za sebou v těsném závěsu, tak asi zpozorníš a možná lehce zapochybuješ, jestli je to ještě dobré vychování, nebo už si z Tebe dělají prdel. Jo, jelo nás šest, i tak by se to dalo shrnout.
Ještě před prvními fotkami upozorním, že nás je fotilo víc, ale vzhledem k tomu, že se moc o perly nejedná, tak snad nebude nikomu vadit, že u fotek není uveden autor. Někdy by to autor, v pudu sebezáchovy, mohl naopak uvítat.


Kozy už náš vyhlížejí před příjezdem.

Místní pak na naši počest vyvěsili fáboru.

První štyrka dovalila v sobotu brzo ráno (cca 2 am) na předměstí Antalye, konkrétně do části Bahtili, kde nás měl čekat vlastník ubytování s vyzývavým jménem "Naci" ... naštěstí se to četlo s "č". Setkání s Načim proběhlo s lehkým humorem, během něhož jsme zjistili, že anglicky umí asi tak jako my turecky. Po pár pokusech najít společnou řeč a místo, kde se potkáme (asociace: hřbitov popsán jako místo, kde jsou "dead people", přečtení názvu autobusové zastávky, který jsme pak našli na každé autobusové zastávce, případně přečtení "názvu" mešity, kterou přece MUSÍ znááát) jsme našli průnikové výrazivo -> "market". Po lekci chaosu jsme se tedy s Načim našli a my se mohli ubytovat v našem novém bydlu.

Naše ovce na naší zahradě žerou naše shnilé pomeranče.
Každoranní pohoděnka.

Asi planetarium s vyhlídkovou věží.
Už ses dneska sprchoval? Tak mazej !!!
Naši věrní (Radek a Pomik).
Šlo o dům se dvěmi podlažími, kde dole byl obývák, kuchyň a koupelka a nahoře 3 pokoje a ... taky koupelka. Jo a nahoře byly balkony se supr výhledem do okolí. To jsme ale zjistili až ráno, neb po uvítacím radegastovém drinku z vlastních zásob jsme se skáceli do postelí ... Padááá...žuch, žuch, žuch, žuch.


Sobota

Po probuzení nebylo na co čekat, neb život běží střelhbitě a je nutno sebou občas mrsknout. Mrskli jsme se do jednoho z nejprofláknutějších sektorů -> Sarkit. Na cestu nám svítilo slunko a pomeranče, které jsme počínaje tímto dnem pravidělně kupovali den co den u místních. Cena byla lidová cca 8 Kč / kilčo. Pro neznalé, v Turecku se platí Tureckou lirou, jejíž hodnota je asi 8.5 Kč. Ceny jsou obecně příznivější než u nás, nicméně existuje pár nepříjemných výjimek, a to zejména v podobě alkoholu. Tento artikl je tedy vhodno dovézt již z domu a ulehčit tak starostí své peněžence. Naším peněženkám ulehčila zejména whiskey Danyho a Hajbóla a dále pak slivovice pana Prasyho. Čest jejich dopité památce, aneb RIP (rest in piss).

Zpět k Sarkitu. Nemá cenu popisovat sektor, ani oblast Geyikbayiri, o kterých byly popsány stohy stránek monitorů. Pokud bys přece jen chtěl-a zabrouzdat obecnějším (hodnotnějším) popisem, mrkni na lezec.cz, nemineš se s účinkem. Zmíním se tedy pouze k několika málo cestám, které mi utkvěly, případně já se utchvěl v nich.

-> Saxafon -> jsem pouze jistil Danyho, který se sílou sobě vlastní provlnil se bludištěm dvou větších krápníků a řetěz s drobným hekem cvaknul. Uh...
-> Inner Smile -> pěkná lajna, kdy přítomnost slunce si musíš přelezem bouldru vysloužit ... Popelko.

....haf...
Prasy v cestě XY o obtížnosti 13g.
Prasy v téže cestě.

V sobotu večer dojíždí závěrečná třetina naší party. Pítrs a Hajból. Potkáváme se v Antalyi poblíž supermarketu a pacháme nákup. Dále již následuje "poklidná" jízda městem a hledání Kebabu (opékané maso na tyči umě vměstnané do chleba, či do placky), který tady bývá "na každém druhém rohu". Asi jsme měli smůlu a trefovali pouze rohy první, protože se nám ne a ne dařilo nějaký kebab najít. Vše se ale v dobré obrátilo a my si nakonec pochutnali na kebabu v kombinaci s ayranem, což je jakási obdoba tekutějšího jogurtu, který k tomu piješ. V "cool" kebabárnách k němu dostaneš i brčko, wow. Jako dezert pak došlo na návštěvu baklavárny, kde se prodává místní specialita ... baklava. Byli zde i tací, kteří za svůj celý pobyt snědli několik kilogramů této pochoutky. Těžko říct, jestli pak ještě lze hovořit o nevšední specialitě, či všední závislosti. Je ale nutno uznat, že baklava je skutečně výborná pochoutka z těsta, ořechů a medu-sirupu. Obchody ji nabízejí ve vícero variantách a cenách. Kilo cca za 120 - 500 Kč.

Žeru, žereš, žereme, společně si chrochtáme.

Neděle
...den nic nedělání. A taky že jo, rozhodli jsme se, že nebudem nic dělat a půjdem radši lézt. Ranní cestu ke skále ještě obohacujeme o zastávku s nákupem chleba. Je to bílá záležitost, která se celkem dá i jíst. Jelikož jsme se ještě dost nenabažili slunka, pálíme to do sektoru Barbarossa, kde se rozlézáme a posléze také roztékáme. Z cest mohu doporučit hlavně cestu [Paša], která se mi sice nelíbila, ale poprvé v životě jsem se stal Pašou a to se mi naopak líbilo. Pak jsme se rozhodli jít schladit do sektoru Poseidon, který díky jeskyni nabízí stín v jedné z jejích půlek (dame po pulce?). Zde nelze než doporučit hekačku Toros, kde zejména bicáky a jiná velké svalovina vynese Tě k řetězu. Dále jsem se seznámil s cestou Poseidon, která skýtá vytrvalostní skalisko do převisu s restem, a dolezem ve stropě, až se ti hlavička zakloní.

Prasy leze dírou, pes ok-nem, pes ok-nem.
Cesta Toros.
Pavel Hejbal aka Hájból v jednom z hájbólů....radši s lanem.

Hle, průhled.
Těžko říct, jestli se tento milník stal v neděli večer nebo až později. Důležité je zmínit, že se odehrála chvíle, která změnila ráz celého zájezdu. Začlo to nevinnou prosbou o puštění "nějaké hudby". A než bys řekl švec, všichni jsme na sebe pořvávali "SMRDÍŠ" a "NECHCI", případně ještě jiné výňatky z děl dvou umělců, jež nám představil Hajból a Ondra. Tohle nemá cenu rozpitvávat, neb situační humor se mnohdy nesetká s ohlasem mimo danou situaci. Proto pouze přidávám odkazy na oba majstrštyky a nechám už na Tobě, jestli máš chuť si rozšířit "hudební" horizont a zjistit co vše je ještě možné.
Smrdíš = https://www.youtube.com/watch?v=O5g_ALl6Ugw  (poznámka s Ostravou už je ale opravdu přes čáru)

Pondělí
Vědecké studie ještě nemají zcela jasno, jak je to se synchronizovanou menstruací u žen. U mužů už jasno dávno JE ---> když restday, tak všichni najednou. Náplň dne padá na Olympos, což je jednak kopec a jednak jeden z místních sektorů, ke kterému je ale nutno trochu popojet. Během dne se nám daří seznámit s jednou z místních oblíbených frází "maj frent", kterou hojně využívají místňáci snažící se Tě na něco zlákat (např. kebab). Po čase to na nás začíná působit dosti kontraproduktivně a komicky. Nevadí. Pítrs s Hajbólem na znamení vzdoru vůči úplnému restdayi něco málo povylezou a pak se již všichni v radosti potkáváme u oceánu, či moře, chceš-li. Voda je průzračná, pláž kamínková a slunce asi po hodině začíná být stíněno kopcem. Himlhergot. Husí pochod, či snad až výprava za "chimérami" (turistické místo s hořícím unikajícím plynem) končí fiaskem, kdy na pokraji smrti hladem a na pokraji smrti vyčerpáním cca po dvou a půl kilometrech otáčíme a se svěšenými ocasy kulháme k autům. A do toho všeho neustálé a s časem se stupňující "smrdíš", "nechci!!", případně "helou maj frent".


Oušn.
Místní koráb.
Někteří blbci si přibalili i mačky.

Olympos a dřevěné chamradí kolem.

Internety píšou: Na patě statné hory Olympos dlí tajemné pozůstatky antického města stejného názvu z doby římské a byzantské

Rudyard Kipling ->  Jěštěr Ká.

Ruský mužik v hojném počtu.

Tak jsme ty chiméry nakonec přece jen viděli.

Slon asi ne.
V Turecku se řekne čaj čaj.

Čaj čaj.
Petr v cestě Bad Karma s čímž se nedá než souhlasit.
Občas mám pocit, že můj život se odehrává v jakési bublině.
Restday jak má být?
Na pláž se jít vyvalit.



Útorok

Zesíleni odpočinkem, hydratováni večerní whiskou a nažhaveni chladnou nocí jsme v úterý připraveni na další skalní souboje pif paf. Jelikož "sluníčko popojdi maličko"  přestává být šlágrem, po zbytek zájezdu vyhledáváme stinné sektory, chladnejší kouty a krčíme se v komínech. To se nám daří v sektoru Trebenna West. Cesty zde jsou vytrvalostní, často za přítomnosti krápníků, zkamenělých hadů a převislých převisů. Myslím, že právě tady nacházíme možná nejhezčí cesty celého zájezdu. Lezecká slina často chutně visí u úst a prsty se spontánně lo-potí. Co se týká cest, tak největší chuťovky mi osobně přišly:
Terazi Lastik Jimnastik - technický kousek s bouldříkem uprostřed.
No Money No Dance - moc hadů jsem si zatím neošahal, ale tohle pro mě byla prostě pecka děcka. Obtížnost značně ovlivněna způsobem ne-oblezu klíčového místa.
Greek Gift - převislá cesta o stotřinácti no-handech. Ve flashi jsem se pokusil o telekinetické cvaknutí řetězu před xichtem, během něhož jsem tančil mohutnými svalovými záchvěvy sambu a poté poroučel se do údolí (baaaj maj frent). V druhém pokusu jsem byl úspěšnější a raději ustoupl stup v no-handu c. 105 o něco níže, abych se dolezem příliš nevysílil. Time to go home maj frent.

Trebenno óóó Trebenno, jak jsi nádherná.
Trebennino vlnobití.
Středa
Někdo začíná pokašlávat-posmrkávat, někdo si stěžuje na záda, semotamo loket pobolívá, jiného zas trapí kůůůžička na prstíčkách ježíšku na křížku to jsou ale ploblemečky. Vše naštěstí řeší další lezecký den, kdy každý na své problémy zapomíná a už se zase usmívá s lanem v ruce, zrakem či snad brýlemi namířenými nahoru, prstama insinktivně v mágu lázněnýma, průvodce v rukou sám sebou listuje a cesty se jakoby nic podbízejí svou krásou. Tentokrát se jdem rozlézt do východního sektoru Trebenna East. Tady se mi to zas tak nelíbilo, ale možná to bylo způsobeno ne příliš ideální volbou cest, které mě obě setřásly. Ta první (T.H.C.) si mě pěkně povodila lehkým nástupem, aby mi na konci had ukázal, kde je nahoře a kde je DOLE vole. Vedlejší Red Tank se se mnou nesral už ze startu, pod nohu mi podstrčil uvolněný kamínek a následně poslal můj zadek na nástupové předskalí, abych se trochu probudil a pochopil, že je třeba se soustředit a přestat myslet na pomeranče !! Přesun do západní Trebenny náladu spravil a já se mohl začít těšit na restday, který jsem potřeboval a myslím, že ostatní taky.

Při lezení se jistíme.


Prasy a cesta.
...on je teď výš než byl.

Spatřil jsem ji zadumánu brouzdajíce 8a.nu.
Čtvrtek
Bylo potřeba se trochu opálit, orestovat, do moře vyčůrat se, obchody ve městech testnout a doplnit kalorii či dvě. Poučeni z nezdarů z předchozího restdaye volíme raději pohodové tempo a z původních třináctero restdayových nápadů vyselektujeme pouze dva -> návštěva Antalye a moře. Po příjezdu do města začínáme gurmánštinou v podobě nejlevnějšího kebabu, který jsme měli (3.5 liry) a pokračujeme vstříc místnímu bazaru, kde se prodává vše přes hadry, koření, čaje, stříbro, bižu, atd. Něktěří (Ooooo...) ještě zkoušejí co udělá Turek, když mu přicapeš v sandálech, v šortkách a s pivem v ruce k mešitě. Pak už jen lehká agónie při pochodu k moři ("Ondry, kdy už tam budem??" ... "za chvíli" ... "noo jasně") a zasloužené polehávání na oblázcích. Dany, Ondra a Prasy se vlní ve vlnách. Hajból se zahrabává do kamínků (bohužel se pak zas vyhrabal), Pítrs čumí na moře, já prostě jen tak čumím. Následují standardní volnočasové aktivity jako vyhoď kámen do vzduchu a tref ho jiným, postav z kamínků mužika a sejmi ho šutrem, případně hodně oblíbená a sofistikovaná činnost, otevři pivo a pij pivo. Po cestě zpět dáváme jak jinak než kebab, vracíme se na ubytko a pak se již oddáváme standardně nudným salvám smíchu při opakování "smrdíš" a "nechci". Vysokoškolská verbež. Myslím, že není co dodat.


Sestup k moři.
Zamilovaná dvojka (tipl bych to na Pavla a Prasyho, přece jen několik let spolu v kanclu udělá své). Fotili jsme raději z dálky, abychom je nevyplašili.
Vytuněný vchod.
Na tomto místě se nám zjevil Svatý Žeremiáš.

Některé lodě byly vskutku nekýčovitě nalíčeny.

Komu se nelení, tomu se ...

Světlo.

Bezhlavý řitíř - a pak že neexistují.
Po cestě k autu hrajeme fotbálek s propíchlým míčem. Naše duše zůstávají naštěsté plné zážitků.

Debata.
Chtěli jsme si každý koupit jednu tuniku, ale nakonec jsme šli do potravin.

...až do nebe.

Nazdar Bazaar.

Elááá
Hop
Pátek
Ráno ještě rychle řešíme co je to rosa a co by se stalo, kdyby se země přestala točit, ale atmosféra ne. Rychle to spočítáme, vyřešíme, ať se pak už nezdržujeme a valíme ke skalám, neb pro Pítrse a Hajbóla je dnešní den závěrečným lezeckým a jejich lezecká erekce je dnes ještě o něco tvrdší. Oba se taky vyp/bičujou k dobrým výkonům, kdy Pítrs zapomíná, že ho v nose trápí chrchel a Hajból, že je lehčí o jedno poutko, které nechal před měsícem v BBčku. Supr! Jsme v oblasti Rüzgarli Bahce a Kukulín, kde je stín a taky není. Na závěr ve čtyřech zkoušíme "Too old to rock'n'roll, too young to die", která se nám všem výsměje. Pozor vážnost: U mě tahle cesta umocnila pocit "klasifikační nevyrovnanosti". Zjednodušeně řečeno preferuju, když je cesta na svůj stupeň spíš tvrdá, což třeba zrovna "rockNroll" dle mého názoru splňuje. U X ostatních to bylo ale spíš naopak. Dokážu si z toho nic nedělat a mít radost ze samotného lezení, ale přece jen jde o sportovky, kdy člověk čas od času má chuť zabojovat a urvat nějakou tu obtížnost. No to je jen taková asociace, kterou ve mě tahle pěkná cesta vzbudila. Neřeš.

Ondra v cestě v oblasti Ruzgarli Bahce.

Vrh koulí v extrémních podmínkách.

Slunce a ponožky.
Rozostřený Andrada.

Andrada si šije pytel.
 
Když nevíš, jak cvaknout, tak si lehni, odpočiň si a pak už to půjde samo.

Vymalováno.

Sobota
Ranní loučení s Pítrsem a Hajbólem probíhá bez slz, jsme už velcí kluci. Ten den lezu s Ondrášem a oba se citíme ... jak jen to říct slušně ... no proste "na sračky". Nevím, jestli mám záda vpředu nebo vzadu, případně jestli bych preferoval, aby mě někdo mlátil do břicha, které je jakštakš v cajku a já "za odměnu" nemusel držet ty bodlinkaté chyty, které mě tak ku*va bolííí !!! Může mi někdo vysvětlit, proč se člověk prostě nepustí a nevybodne se na to? Jen řečnická ... sebeuspokojení, ego, cíl ... to budou pojmy, které s tímhle asi souvisí. U každého to funguje jinak, já si rád na závěr před sebe nakladu vajíčko v podobě jakéhosi pseudocíle a dokud jej nesplním, tak ten den nekončím. Není nutno absolutně chytat za slovo, ale z částí to takhle funguje. Ten den končíme dřív, abychom se ještě chvíli pokochali, sedíce v kempu s pifkem v ruce, výhledama na místní skály. Funguje to. Únava se taví v radost. Cajk.

Sektory odnaproti.
Terazi Lastik Jimnastik.
  
Psi všude. My všude.

Namakany eskalátor. Jednou jsme se eskalovali a bylo to fakt eňo-ňůůňo.
Večer balíme a ztrácíme a nacházíme pasy. Pasy; to je obecně silné téma tohoto zájezdu. Vezmu-li to chronologicky, tak jako první byl na jeho existenci upozorněn Dany. Bohužel již pozdě na to, aby si jej před odjezdem mohl vyřídit za rozumný peníz. Teď už ví, že vyřízení "expres" stojí skoro jako letenka. Dále si pas zašpásoval se mnou, kdy po cestě na pražské letiště jen náhodou kontroluju pas "svůj", abych zjistil, že se jmenuju "Petra". No nekecej. Rychlá návštěva doma a výměna za mé standardní jméno tento problém naštěstí řeší. Všimnout si toho o hodinu později, tak ... Dále již zpět do času sobotního, kdy se balíme k odjezdu do Česka a Ondra zjišťuje, že jeho pas jaksi není. Po chvíli paniky a googlení, co v takovém případě dělat vše ale řeší Prasy, který Ondrův pas najde u sebe (JAK JAKO!!??). Tím pádem, ale nemá pas svůj, protože jeho pas byl ve skutečnosti Ondrův, chápeš. Tento zádrhel však naštěstí netrvá dlouho, neb Prasy nachází i svůj "druhý" pas a tímto se sbírka Prasyho pasů uzavírá. Uff, vypadá to, že odletíme, a to dokonce všichni.

Neděle
Na ranní vstávání v 5:45 se mohutně těšíme. Nakonec to není tak hrozné a poté co omylem míjíme odbočku na letiště se tam dostáváme pouze s 10 minutovým zpožděním. Nejde o let, který je ještě relativně daleko, ale o vrácení auta a o týpka z autopůjčovny, který tam na nás čeká. Po lehké obhlídce vozu nám s tou nejvyšší mírou nezájmu říká "enjoyyourflightbye". Ve 14:30 se již ocitáme na pražském letišti, kde nás vyzvedávají rozradostněné fanynky a někteří z nás jsme zahrnuti polibky a oslavováni skandováním. Lepší závěr těžko jen vymyslet a tak tedy proč se tomu nepoddat ... to je konec.

Baj maj frent ...




Next article / Další článek:

Similar articles /Podobné články: