Hello my friend,
... normální trip,
normální lidi, normální destinace, normální přelezy, normální nálady,
normální vtipy, normální jídlo, normální život, normální ... Rozhodně i
takto by se dalo dívat na náš poslední výlet za lež/zením. Jenže to by
Tě ten život asi moc nebavil, kdybys to bral-a vždycky takhle že jo. Se
trochu přelaď a mrkni na to z té "druhé" stránky. Jak nám mudrc Ondra
říkal, že někdo jiný poznamenal, že někdo další povídal, že nadcházející
trend bude tzv. "normcore", kdy právě normálnost bude faaakt IN. A je
to pořešene, stáváme se hvězdami. Pomenato zlato.
Po
nadcházející týden se naším nejpoužívanějším slovem stává turecké
[tešekyr] = děkuji, kterým si snažíme vykompenzovat neznalost místního
jazyka a v rytmu křídel kolibříka ho sypeme na kohokoliv, kdo nám byť
jen zdánlivě helfne. Když Ti to řekne banda 6ti týpků za sebou v těsném
závěsu, tak asi zpozorníš a možná lehce zapochybuješ, jestli je to ještě
dobré vychování, nebo už si z Tebe dělají prdel. Jo, jelo nás šest, i
tak by se to dalo shrnout.
Ještě před prvními fotkami upozorním, že nás je fotilo víc, ale vzhledem k tomu, že se moc o perly nejedná, tak snad nebude nikomu vadit, že u fotek není uveden autor. Někdy by to autor, v pudu sebezáchovy, mohl naopak uvítat.
 |
| Kozy už náš vyhlížejí před příjezdem. |
 |
| Místní pak na naši počest vyvěsili fáboru. |
První štyrka
dovalila v sobotu brzo ráno (cca 2 am) na předměstí Antalye, konkrétně
do části Bahtili, kde nás měl čekat vlastník ubytování s vyzývavým
jménem "Naci" ... naštěstí se to četlo s "č". Setkání s Načim proběhlo s
lehkým humorem, během něhož jsme zjistili, že anglicky umí asi tak jako
my turecky. Po pár pokusech najít společnou řeč a místo, kde se potkáme
(asociace: hřbitov popsán jako místo, kde jsou "dead people", přečtení
názvu autobusové zastávky, který jsme pak našli na každé autobusové
zastávce, případně přečtení "názvu" mešity, kterou přece MUSÍ znááát)
jsme našli průnikové výrazivo -> "market". Po lekci chaosu jsme se
tedy s Načim našli a my se mohli ubytovat v našem novém bydlu.
 |
| Naše ovce na naší zahradě žerou naše shnilé pomeranče. |
 |
| Každoranní pohoděnka. |
 |
| Asi planetarium s vyhlídkovou věží. |
 |
| Už ses dneska sprchoval? Tak mazej !!! |
 |
| Naši věrní (Radek a Pomik). |
Šlo
o dům se dvěmi podlažími, kde dole byl obývák, kuchyň a koupelka a
nahoře 3 pokoje a ... taky koupelka. Jo a nahoře byly balkony se supr
výhledem do okolí. To jsme ale zjistili až ráno, neb po uvítacím
radegastovém drinku z vlastních zásob jsme se skáceli do postelí ...
Padááá...žuch, žuch, žuch, žuch.
Sobota
Po
probuzení nebylo na co čekat, neb život běží střelhbitě a je nutno
sebou občas mrsknout. Mrskli jsme se do jednoho z nejprofláknutějších
sektorů -> Sarkit. Na cestu nám svítilo slunko a pomeranče, které
jsme počínaje tímto dnem pravidělně kupovali den co den u místních. Cena
byla lidová cca 8 Kč / kilčo. Pro neznalé, v Turecku se platí Tureckou
lirou, jejíž hodnota je asi 8.5 Kč. Ceny jsou obecně příznivější než u
nás, nicméně existuje pár nepříjemných výjimek, a to zejména v podobě
alkoholu. Tento artikl je tedy vhodno dovézt již z domu a ulehčit tak
starostí své peněžence. Naším peněženkám ulehčila zejména whiskey Danyho
a Hajbóla a dále pak slivovice pana Prasyho. Čest jejich dopité
památce, aneb RIP (rest in piss).
Zpět k
Sarkitu. Nemá cenu popisovat sektor, ani oblast Geyikbayiri, o kterých
byly popsány stohy stránek monitorů. Pokud bys přece jen chtěl-a
zabrouzdat obecnějším (hodnotnějším) popisem, mrkni na
lezec.cz, nemineš se s účinkem. Zmíním se tedy pouze k několika málo cestám, které mi utkvěly, případně já se utchvěl v nich.
->
Saxafon -> jsem pouze jistil Danyho, který se sílou sobě vlastní
provlnil se bludištěm dvou větších krápníků a řetěz s drobným hekem
cvaknul. Uh...
-> Inner Smile -> pěkná lajna, kdy přítomnost slunce si musíš přelezem bouldru vysloužit ... Popelko.
 |
| ....haf... |
 |
| Prasy v cestě XY o obtížnosti 13g. |
 |
| Prasy v téže cestě. |
V
sobotu večer dojíždí závěrečná třetina naší party. Pítrs a Hajból.
Potkáváme se v Antalyi poblíž supermarketu a pacháme nákup. Dále již
následuje "poklidná" jízda městem a hledání Kebabu (opékané maso na tyči
umě vměstnané do chleba, či do placky), který tady bývá "na každém
druhém rohu". Asi jsme měli smůlu a trefovali pouze rohy první, protože
se nám ne a ne dařilo nějaký kebab najít. Vše se ale v dobré obrátilo a
my si nakonec pochutnali na kebabu v kombinaci s ayranem, což je jakási
obdoba tekutějšího jogurtu, který k tomu piješ. V "cool" kebabárnách k
němu dostaneš i brčko, wow. Jako dezert pak došlo na návštěvu
baklavárny, kde se prodává místní specialita ... baklava. Byli zde i
tací, kteří za svůj celý pobyt snědli několik kilogramů této pochoutky.
Těžko říct, jestli pak ještě lze hovořit o nevšední specialitě, či
všední závislosti. Je ale nutno uznat, že baklava je skutečně výborná
pochoutka z těsta, ořechů a medu-sirupu. Obchody ji nabízejí ve vícero
variantách a cenách. Kilo cca za 120 - 500 Kč.
 |
| Žeru, žereš, žereme, společně si chrochtáme. |
Neděle
...den
nic nedělání. A taky že jo, rozhodli jsme se, že nebudem nic dělat a
půjdem radši lézt. Ranní cestu ke skále ještě obohacujeme o zastávku s
nákupem chleba. Je to bílá záležitost, která se celkem dá i jíst.
Jelikož jsme se ještě dost nenabažili slunka, pálíme to do sektoru
Barbarossa, kde se rozlézáme a posléze také roztékáme. Z cest mohu
doporučit hlavně cestu [Paša], která se mi sice nelíbila, ale poprvé v
životě jsem se stal Pašou a to se mi naopak líbilo. Pak jsme se rozhodli
jít schladit do sektoru Poseidon, který díky jeskyni nabízí stín v
jedné z jejích půlek (dame po pulce?). Zde nelze než doporučit hekačku
Toros, kde zejména bicáky a jiná velké svalovina vynese Tě k řetězu.
Dále jsem se seznámil s cestou Poseidon, která skýtá vytrvalostní
skalisko do převisu s restem, a dolezem ve stropě, až se ti hlavička
zakloní.
 |
| Prasy leze dírou, pes ok-nem, pes ok-nem. |
 |
| Cesta Toros. |
 |
| Pavel Hejbal aka Hájból v jednom z hájbólů....radši s lanem. |
|
 |
| Hle, průhled. |
|
Těžko říct, jestli se tento milník
stal v neděli večer nebo až později. Důležité je zmínit, že se odehrála
chvíle, která změnila ráz celého zájezdu. Začlo to nevinnou prosbou o
puštění "nějaké hudby". A než bys řekl švec, všichni jsme na sebe
pořvávali "SMRDÍŠ" a "NECHCI", případně ještě jiné výňatky z děl dvou
umělců, jež nám představil Hajból a Ondra. Tohle nemá cenu rozpitvávat,
neb situační humor se mnohdy nesetká s ohlasem mimo danou situaci. Proto
pouze přidávám odkazy na oba majstrštyky a nechám už na Tobě, jestli
máš chuť si rozšířit "hudební" horizont a zjistit co vše je ještě možné.
Pondělí
Vědecké
studie ještě nemají zcela jasno, jak je to se synchronizovanou
menstruací u žen. U mužů už jasno dávno JE ---> když restday, tak všichni
najednou. Náplň dne padá na Olympos, což je jednak kopec a jednak jeden z
místních sektorů, ke kterému je ale nutno trochu popojet. Během dne se
nám daří seznámit s jednou z místních oblíbených frází "maj frent",
kterou hojně využívají místňáci snažící se Tě na něco zlákat (např.
kebab). Po čase to na nás začíná působit dosti kontraproduktivně a
komicky. Nevadí. Pítrs s Hajbólem na znamení vzdoru vůči úplnému
restdayi něco málo povylezou a pak se již všichni v radosti potkáváme u
oceánu, či moře, chceš-li. Voda je průzračná, pláž kamínková a slunce
asi po hodině začíná být stíněno kopcem. Himlhergot. Husí pochod, či snad až výprava
za "chimérami" (turistické místo s hořícím unikajícím plynem) končí
fiaskem, kdy na pokraji smrti hladem a na pokraji smrti vyčerpáním cca
po dvou a půl kilometrech otáčíme a se svěšenými ocasy kulháme k autům. A
do toho všeho neustálé a s časem se stupňující "smrdíš", "nechci!!",
případně "helou maj frent".
 |
| Oušn. |
 |
| Místní koráb. |
 |
| Někteří blbci si přibalili i mačky. |
 |
| Olympos a dřevěné chamradí kolem. |
 |
| Internety píšou: Na patě statné hory Olympos dlí tajemné pozůstatky antického města stejného názvu z doby římské a byzantské |
 |
| Rudyard Kipling -> Jěštěr Ká. |
 |
| Ruský mužik v hojném počtu. |
 |
| Tak jsme ty chiméry nakonec přece jen viděli. |
 |
| Slon asi ne. |
 |
| V Turecku se řekne čaj čaj. |
 |
| Čaj čaj. |
 |
| Petr v cestě Bad Karma s čímž se nedá než souhlasit. |
 |
| Občas mám pocit, že můj život se odehrává v jakési bublině. |
 |
Restday jak má být?
Na pláž se jít vyvalit. |
Útorok
Zesíleni
odpočinkem, hydratováni večerní whiskou a nažhaveni chladnou nocí jsme v
úterý připraveni na další skalní souboje pif paf. Jelikož "sluníčko
popojdi maličko" přestává být šlágrem, po zbytek zájezdu vyhledáváme
stinné sektory, chladnejší kouty a krčíme se v komínech. To se nám daří v
sektoru Trebenna West. Cesty zde jsou vytrvalostní, často za
přítomnosti krápníků, zkamenělých hadů a převislých převisů. Myslím, že
právě tady nacházíme možná nejhezčí cesty celého zájezdu. Lezecká slina
často chutně visí u úst a prsty se spontánně lo-potí. Co se týká cest,
tak největší chuťovky mi osobně přišly:
Terazi Lastik Jimnastik - technický kousek s bouldříkem uprostřed.
No
Money No Dance - moc hadů jsem si zatím neošahal, ale tohle pro mě byla
prostě pecka děcka. Obtížnost značně ovlivněna způsobem ne-oblezu
klíčového místa.
Greek Gift - převislá cesta o stotřinácti
no-handech. Ve flashi jsem se pokusil o telekinetické cvaknutí řetězu
před xichtem, během něhož jsem tančil mohutnými svalovými záchvěvy sambu a
poté poroučel se do údolí (baaaj maj frent). V druhém pokusu jsem byl
úspěšnější a raději ustoupl stup v no-handu c. 105 o něco níže, abych se
dolezem příliš nevysílil. Time to go home maj frent.
 |
| Trebenno óóó Trebenno, jak jsi nádherná. |
 |
| Trebennino vlnobití. |
Středa
Někdo
začíná pokašlávat-posmrkávat, někdo si stěžuje na záda, semotamo loket
pobolívá, jiného zas trapí kůůůžička na prstíčkách ježíšku na křížku to
jsou ale ploblemečky. Vše naštěstí řeší další lezecký den, kdy každý na
své problémy zapomíná a už se zase usmívá s lanem v ruce, zrakem či snad
brýlemi namířenými nahoru, prstama insinktivně v mágu lázněnýma,
průvodce v rukou sám sebou listuje a cesty se jakoby nic podbízejí svou
krásou. Tentokrát se jdem rozlézt do východního sektoru Trebenna East.
Tady se mi to zas tak nelíbilo, ale možná to bylo způsobeno ne příliš
ideální volbou cest, které mě obě setřásly. Ta první (T.H.C.) si mě
pěkně povodila lehkým nástupem, aby mi na konci had ukázal, kde je
nahoře a kde je DOLE vole. Vedlejší Red Tank se se mnou nesral už ze
startu, pod nohu mi podstrčil uvolněný kamínek a následně poslal můj
zadek na nástupové předskalí, abych se trochu probudil a pochopil, že je
třeba se soustředit a přestat myslet na pomeranče !! Přesun do západní
Trebenny náladu spravil a já se mohl začít těšit na restday, který jsem
potřeboval a myslím, že ostatní taky.
 |
| Při lezení se jistíme. |
 |
| Prasy a cesta. |
 |
| ...on je teď výš než byl. |
 |
| Spatřil jsem ji zadumánu brouzdajíce 8a.nu. |
Čtvrtek
Bylo
potřeba se trochu opálit, orestovat, do moře vyčůrat se, obchody ve
městech testnout a doplnit kalorii či dvě. Poučeni z nezdarů z
předchozího restdaye volíme raději pohodové tempo a z původních
třináctero restdayových nápadů vyselektujeme pouze dva -> návštěva
Antalye a moře. Po příjezdu do města začínáme gurmánštinou v podobě
nejlevnějšího kebabu, který jsme měli (3.5 liry) a pokračujeme vstříc
místnímu bazaru, kde se prodává vše přes hadry, koření, čaje, stříbro,
bižu, atd. Něktěří (Ooooo...) ještě zkoušejí co udělá Turek, když mu
přicapeš v sandálech, v šortkách a s pivem v ruce k mešitě. Pak už jen
lehká agónie při pochodu k moři ("Ondry, kdy už tam budem??" ... "za
chvíli" ... "noo jasně") a zasloužené polehávání na oblázcích. Dany,
Ondra a Prasy se vlní ve vlnách. Hajból se zahrabává do kamínků (bohužel
se pak zas vyhrabal), Pítrs čumí na moře, já prostě jen tak čumím.
Následují standardní volnočasové aktivity jako vyhoď kámen do vzduchu a
tref ho jiným, postav z kamínků mužika a sejmi ho šutrem, případně hodně
oblíbená a sofistikovaná činnost, otevři pivo a pij pivo. Po cestě zpět
dáváme jak jinak než kebab, vracíme se na ubytko a pak se již oddáváme
standardně nudným salvám smíchu při opakování "smrdíš" a "nechci".
Vysokoškolská verbež. Myslím, že není co dodat.
Pátek
Ráno
ještě rychle řešíme co je to rosa a co by se stalo, kdyby se země
přestala točit, ale atmosféra ne. Rychle to spočítáme, vyřešíme, ať se
pak už nezdržujeme a valíme ke skalám, neb pro Pítrse a Hajbóla je
dnešní den závěrečným lezeckým a jejich lezecká erekce je dnes ještě o
něco tvrdší. Oba se taky vyp/bičujou k dobrým výkonům, kdy Pítrs
zapomíná, že ho v nose trápí chrchel a Hajból, že je lehčí o jedno
poutko, které nechal před měsícem v BBčku. Supr! Jsme v oblasti Rüzgarli
Bahce a Kukulín, kde je stín a taky není. Na závěr ve čtyřech zkoušíme
"Too old to rock'n'roll, too young to die", která se nám všem výsměje.
Pozor vážnost: U mě tahle cesta umocnila pocit "klasifikační
nevyrovnanosti". Zjednodušeně řečeno preferuju, když je cesta na svůj
stupeň spíš tvrdá, což třeba zrovna "rockNroll" dle mého názoru splňuje.
U X ostatních to bylo ale spíš naopak. Dokážu si z toho nic nedělat a
mít radost ze samotného lezení, ale přece jen jde o sportovky, kdy
člověk čas od času má chuť zabojovat a urvat nějakou tu obtížnost. No to
je jen taková asociace, kterou ve mě tahle pěkná cesta vzbudila. Neřeš.
Sobota
Ranní
loučení s Pítrsem a Hajbólem probíhá bez slz, jsme už velcí kluci. Ten
den lezu s Ondrášem a oba se citíme ... jak jen to říct slušně ... no
proste "na sračky". Nevím, jestli mám záda vpředu nebo vzadu, případně
jestli bych preferoval, aby mě někdo mlátil do břicha, které je jakštakš
v cajku a já "za odměnu" nemusel držet ty bodlinkaté chyty, které mě
tak ku*va bolííí !!! Může mi někdo vysvětlit, proč se člověk prostě
nepustí a nevybodne se na to? Jen řečnická ... sebeuspokojení, ego, cíl
... to budou pojmy, které s tímhle asi souvisí. U každého to funguje
jinak, já si rád na závěr před sebe nakladu vajíčko v podobě jakéhosi
pseudocíle a dokud jej nesplním, tak ten den nekončím. Není nutno
absolutně chytat za slovo, ale z částí to takhle funguje. Ten den
končíme dřív, abychom se ještě chvíli pokochali, sedíce v kempu s pifkem
v ruce, výhledama na místní skály. Funguje to. Únava se taví v radost.
Cajk.
|
 |
| Sektory odnaproti. |
|
 |
| Terazi Lastik Jimnastik. |
 |
| Psi všude. My všude. |
 |
| Namakany eskalátor. Jednou jsme se eskalovali a bylo to fakt eňo-ňůůňo. |
Večer balíme a ztrácíme a nacházíme pasy.
Pasy; to je obecně silné téma tohoto zájezdu. Vezmu-li to
chronologicky, tak jako první byl na jeho existenci upozorněn Dany.
Bohužel již pozdě na to, aby si jej před odjezdem mohl vyřídit za
rozumný peníz. Teď už ví, že vyřízení "expres" stojí skoro jako letenka.
Dále si pas zašpásoval se mnou, kdy po cestě na pražské letiště jen
náhodou kontroluju pas "svůj", abych zjistil, že se jmenuju "Petra". No
nekecej. Rychlá návštěva doma a výměna za mé standardní jméno tento
problém naštěstí řeší. Všimnout si toho o hodinu později, tak ... Dále
již zpět do času sobotního, kdy se balíme k odjezdu do Česka a Ondra
zjišťuje, že jeho pas jaksi není. Po chvíli paniky a googlení, co v
takovém případě dělat vše ale řeší Prasy, který Ondrův pas najde u sebe
(JAK JAKO!!??). Tím pádem, ale nemá pas svůj, protože jeho pas byl ve
skutečnosti Ondrův, chápeš. Tento zádrhel však naštěstí netrvá dlouho,
neb Prasy nachází i svůj "druhý" pas a tímto se sbírka Prasyho pasů
uzavírá. Uff, vypadá to, že odletíme, a to dokonce všichni.
Neděle
Na
ranní vstávání v 5:45 se mohutně těšíme. Nakonec to není tak hrozné a
poté co omylem míjíme odbočku na letiště se tam dostáváme pouze s 10
minutovým zpožděním. Nejde o let, který je ještě relativně daleko, ale o
vrácení auta a o týpka z autopůjčovny, který tam na nás čeká. Po lehké
obhlídce vozu nám s tou nejvyšší mírou nezájmu říká
"enjoyyourflightbye". Ve 14:30 se již ocitáme na pražském letišti, kde
nás vyzvedávají rozradostněné fanynky a někteří z nás jsme zahrnuti
polibky a oslavováni skandováním. Lepší závěr těžko jen vymyslet a tak
tedy proč se tomu nepoddat ... to je konec.
Baj maj frent ...
