New kids on the bloG

...je léto!!! Teploty olizují hladinu tropických teplot. Sedím před naším domkem, v levé ruce svírám ledový lahváč, v pravé druhý ještě ledovější lahváč a tohle píšu nohama. Jinak to nejde. Přísun tekutin je v tomto počasí nezbytností. Po notebooku mi pochodují hejna much a čůrky potu mi stékají z čela až na paty. Ale přesto je nám fajn a to je to hlavní. Máme totiž důvod!! Dnes jsme totiž v arbajtu skončili dřív a máme čas na relax. Posledních zhruba 14 dní se neslo v duchu pracovním. Tento týden jsme se pokusili atakovat hranici vydělaných 1000NZD na hlavu, abychom se stali členy našeho "1000 dollars club". Uteklo nám to o vlásek...možná právě proto, že jsme tohle odpoledne skončili dříve. Nevadí, budeme se snažit(smažit?) dále.

I na poli je někdy fakt hezky. (Klikni na jakýkoliv obrázek a zvětší se ti...obrázek.)

  V práci jsme se momentálně soustředili zejména na naše staré známé sázení roslinek, ale přibyly i další pracovní zkušenosti. Zejména postřik plevele, který jsme dělali s Petrou sami!!...ach ta zodpovědnost. Jeden z nás za volantem smrtonosného traktoru o výkonu několika milionu koní (či spíše ovcí a krav v místních podmínkách), a druhý na povozu za traktorem se dvěma "joysticky" v rukou usměrňujíce chemický postřik na plevelnaté rostlinky. Jedna kapka postřiku mimo plevel padne na roslinu melounu a ta se v obrovských křečích odporoučí do melounového nebe. Dovolte mi zopakovat: Ach ta zodpovědnost. Většinu polí, které se nám pořadilo osadit melouny jsme už odplevelili a v nejdávnější současnosti (kdyže???) se věnujeme jiným pracem, které zde již nebudu rozpitvávat. Koho to zajímá, nechť se podívá do skript o melounech. V každém případě jsme se oba vydováděli na traktoru a postříkali chemií co se dalo.
  Ale to je pouhá současnost, pojďme se společne vrátit v čase. Pojďme nahlédnout do daleké minulosti, a to o celých 33120 minut (případně trochu nudněji řečeno: zpět k přibližně 5.11.2010), kdy jsme ještě před odplevelováním dostali volno a opět měli možnost pohroužit se v cestování do místních končin námi ještě neprobádaných. Taky vám tak tluče srdce napětím? Mi teď došlo pivo, takže MI tluče jako o život. Hecnu se = píšu dál...

Potkali jsme King Konga, aneb Aude v naší "michellince". Taky vám připomíná Mosse z IT Crowd?:)

  V plánu bylo jak jinak než lezení a nějaké ty odpočinkové dny strávené místními přirodnostmi. Nebyli jsme však sami, kdo měl volno. Aude (naše spolubydlící) měla volno taky a smutně se tvářila, když zjistila, že míříme pryč. Jelikož jsme povahy dobrosrdečné, změnili jsme plány a vzali ji do party. Výsledek byl takový, že nejdřív si od lezení odpočineme a teprve pak! půjdeme lézt. Jak fikané. Pro odpočinek jsme zvolili městečko Raglan nacházející se na západním pobřeží cca 100km od našeho domku. Raglan je známý hlavně mezi surfaři a mezi "kochači" pobřežím. Po dojezdu do Raglanu jsme si městečko prošli, dali si kafe v kavárně...v takové té, kde sedíš venku na chodníku a sleduješ ruch okolí. V místech kde je silná doprava je to možná nepříjemné, tady však ne. To nejzajímavější v Raglanu se nachází na jeho "hlavní" ulici Bow Street, kde najdeš spoustu obchodů s oblečením, surfařským nádobíčkem a levnými restauracemi. Počasí je parádní, slunko svítí, ale vítr vše ochlazuje do přijatelna. Po nasycení se kofejnem se jdeme projít do místního informačního centra, kde zjišťuji informace o námi plánovaném výletu do místních kopců na zítřejší den. Čas se přehupuje přes 4. hodinu odpolední, my nasedáme do naších kabrioletů a popojíždíme 10km po pobřeží na jih a hledáme místní známé pláže Manu Bay a Whale Bay. Obě jsou nádherné. Určitě by se tady dalo i koupat, ale na jednak nemáme plavky a jednak nejsme zrovna otužilí. Jednoduše řečeno, do vody se nám prostě nechce. Jenom pozorujeme místní surfaře a kitesurfaře a přemýšlíme co z toho někdy vyzkoušíme a jaké to asi je. V podvečer míříme na parkoviště do Te Toto Gorge, kde doufáme, že bude možné přespat. Naše přání se nám plní a nejen to; parkoviště se nachází v místě, které opět těžko vystihnout slovy. Posledních několik kilometrů vedlo po štěrkové cestě (tzv. gravel road), kterých je tady spousta. Na parkovišti je plno. Evidentně nejsme jediní, kdo tady bude dnes spát. Už před příjezdem mám problém udržet oči "na volantu a na cestě", protože napravo je moře s nádhernými útesy, lesy a jinými lákadly. Snad to z fotek aspoň taky trochu pochopíte:) Aude po cestě píchla, ale to budeme řešit až zítra, protože teď už jaksi není chuť.

Cpeme se!!!

Viz žlutý obrázek v pozadí.

Pláže poblíž Raglanu mají své kouzlo.

Hlavní ulice v městečku Raglan.

  Na druhý den se vypravujeme na zmiňovaný výlet na Mt. Kairoi. Stoupáme asi 2 hodinky a vracíme se asi 2 hodinky. Výhledy bombastické, moře kouzlí všude spousty malých zálivů, lesy jsou opět smíšené listnáče a palmáče. Aude se chce celou dobu na velkou, ale jelikož je přeučená v Afričanky na Francouzsku, odmítá jít do přírody. Vtipné. Po návratu k autům měníme její píchlou gumu a jedeme k nejbližšímu záchodu. Stejně už jsme chtěli jet dál...dál...podívat se na Bridal Veil Waterfall. Vodopád je vysoký 55m a vypadá kouzelně. Posuďte sami z fotek. Voda do něj přitéká z relativně malé říčky a proto se celkem divíme jak mohutně vodopád vypadá. Koupat se v jezírku pod ním by se nemělo, prý proto že voda obsahuje lapidárně řečeno kraví hovna z farem kudy protéka ta říčka. Spíme na parkovišti kousek od vodopádu. Ráno se s námi Aude loučí a míří smět Auckland, kam za ní přijede její kámoš Julien, se kterým se uvidíme později.

Pohledy dolů k moři stojí za to.

Otočíš hlavu doleva a pořád je na co se dívat.

Zelená je barva naše.

  My se tedy přesouváme za lezením do námi už poměrně dobře známé oblasti Wharepapa. Tentokrát už se nechystámě pouze do sektoru Froggatt, který nám má sice stále co nabídnout, ale přece jenom bychom zalezli taky trochu někde jinde. Proto míříme do sektoru Bayley's, který se nachází poblíž jak jinak než Bayleys road. Průvodec jsme si stáhli a vytiskli z netu, takže jsme opět připraveni. Před vstupem na soukromý pozemek, na kterém se šutry povalují je nutno se zapsat do návštěvní knihy nacházející se před vstupní branou. My jsme tady zhruba 8.11. a poslední zápis je tady před cca 14 dni. Zéland je zkrátka příliš málo obydlený na to, aby tady lezly hordy lidí tak jako u nás. Ani tento den tady nikoho nepotkáváme, kromě několika ovcí, včelích úlů a velkých pařezů, které dokreslují už tak hezkou scenérii. Snídáme pod skalama. Kdybyste tu byli, udělali byste totéž. Bayley's už není jenom o nýtech a borhácích, ale je tady taky dost cest s vlastním jištěním. Z našeho pohledu ale není moc o co stát. Pokud totiž opominu fakt, že když lezu po vlastním, tak jsme pos*aný až za ušima, tak se můžu vymluvit aspoň na to, že se jedná hlavně o spáry, které prostě nejsou mojím koníčkem. My si vybíráme ty části skal MEZI spárama...tedy stěnky. Nic extra těžkého tady sice není (7a max), ale to nám nevadí...těžké cesty budou jinde. Některé chyty (rozuměj dírky) jsou o(b)sazeny ptačími hnízdy, což i z lehkých cest činí cesty těžké, protože komu by se chtělo zkoušet cpát pracku někam, kde tě může něco klovnout?! Nám teda NE! Další zajímavostí jsou tzv. "naked bolts", český výraz neznám a nikde jinde jsem to zatím neviděl. Vypadá to jako obyčejný šroub navrtaný do skály, na který je nutno při lezení "nahodit" jakési kovové udělátko a teprve do toho udělátka cvaknou presku. Kovová udělátka nemáme, takže na cesty s naked bolts prdíme (tráá tráá tráá).

Zapiš se do knížky, jinak přijde farmář a napíchne tě na vidle!!!! Toliko praví legenda.

Bridal Veil waterfall.

I zespoda vypadá fajně což?

  Co se týká spaní, tak zhruba tři noci trávíme poblíž hostelu, kavárny a lezeckého obchodu v jednom pod názvem Bryce's. Myslím, že už jsem to tady jednou zmiňoval. Sice to asi není úplně košer spát takhle kousek vedle hostelu, který nabízí ubytování, ale chováme se slušně, nadáváme pouze česky a kakáme do níže uvedených toalet. Hned vedle je park pro školu parkuru a mají tam taky záchody, ba co víc...i SPRCHU!! Sice se v ní spíš asi myjou koně, ale to nám nevadí:)
  Jak ve Froggatt, tak v Bayleys jsou cesty hlavně kratší, tzn. kolem 15-20m. Najde se tam pár vyjímek, ale žádné dlouhé polezení to není. Těžiště obtížnosti cest je zhruba mezi 17 - 22 stupněm místní klasifikace, tzn. něco mezi 6 a 7+ UIAA stupnice. To však neplatí o sektoru Sheridan, který nám odtajnila dvojička Amíků, které jsme tady párkrát potkali a dali se s nimi do řeči. Jsou na Zélandu jen na 14 dní a asi ví, proč jsou právě tady. A teď nemyslím kvůli nám:), ale kvůli tomuhle lezení. Délka cest v Sheridan dosahuje až 35m a my tím pádem plesáme společně s našimi srdci. Materiál šutru je stejný, takže chyty jsou opět a zas hlavně dírky dírky dírky a taky bohužel hnízda hnízda hnízda, naštěstí jich tady ale není moc. Jsme tu sami. Během pracovního týdne tady člověk málokdy někoho potká. Jelikož už jsme celkem unavení vybíráme klidně lehčí, ale za to tříhvězdičkové cesty, tedy alespoň podle průvodce. A stojí to za to.
  Protože už lezem asi 3 nebo 4 dny v kuse, další den si chcem dát pauzu. Mezitím už Aude vyzvedla Juliena v Aucklandu a chce se k nám s ním přidat. Není to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdáti. GSM signál je tady dosti mizerný. My jsme se tento večer stali jeho lovci. Usedáme do Homera a vydáváme se za signálem. V legendách se praví, že "tady někde JE". Krajinu rozřezáváme závratnou rychlostí asi 30km/h, přičemž Petra při jakékoliv nabyté čárce na displeji mobilu radostně křičí. Podle jejího křiku usuzují na sílu signálu, až někde konečně zastavíme a snažíme se s Aude spojit. Jaké to překvapení...je taky mimo signál:) Zéland zkrátka není ještě úplně pokrytý. Nevadí, řešímě to přes sms a jak se za chvíli dozvíte, za pohou noc a den a noc se s Aude shledáme.

Petra leze něco v Sheridan sektoru.

  Restday jsme se rozhodli strávit více méně nicneděláním poblíž městečka Te Kuiti, které z Wharepapa leží asi 50 km dále na jih. Spíme v rezervací Mangaokewa. Mají tady velkou travnatou plochu, kde si můžeš zadarmiko postavit stan, je tady barbeque, řeka a ne náhodou se nad námi kroutí asi 200m dlouhý pás skal. Šutry jsou zkrátka všude, jaká to "náhodička". Lezení tady ale necháváme až na příště, tentokrát jen přespíme a ráno se jdem projít do Te Kuiti. Město samo o sobě není nic moc. Čím se může pochlubit je silnou komunitou střihačů ovcí a jakýmsi mistrovstvím ve stříhání, které se tady koná každý rok. Na konci města taky najdeš sedmimetrovou sochu borce stříhajícího ovci...vypadá to jako by ji vraždil...tak trochu. My tady doplňujeme kolekci našeho pracovního oblečení, ve kterém pochopitělně vypadáme naprosto bombasticky, ale to už snad nikoho nepřekvapí. V kavárně sedíme nad průvodcem a přemýšlíme kam se můžem ještě podívat a tak vůbec přemýšlíme nad tím naším cestováním. Je supr takhle listovat průvodcem a vědět, že když se ti bude něco líbit, tak se tam prostě jednou pojedeš podívat. Stačí mít prachy na benál, jaká to malichernost:)

Bayley's

Taky Bayley's

Wharepapa při zapadajícím kotouči.

  Restday uplynul jako voda a my valíme zpátky do Wharepapa. Já vím, já vím, vypadá to jako bychom nikam jinam ani nejezdili, ale není to tak úplně pravda. Za a) spoustu míst v okolí naší práce jsme navštívíli ještě předtím než jsme práci dostali. Za b) spoustu míst, které jsou více na jih máme v plánu navštívit až z práce odejdem a budou v našem směru...tedy na jih. A konečně za c) ve Wharepapa je fakt nádherně. Konečně se tady shledáváme s Aude a Julienem, kteří přijeli v noci a zázrakem nás našli. Prý "po čuchu"...chce to sprchu!! Celé dopoledne jenom sedíme na odpočívadle a kecáme. S Aude a Julem to fakt není problém, Aude je schopna chrlit nepřeberné množství historek všeho druhu a furt nás nutí ať mluvíme taky my. "Tell me a story, tell me a story" je jedna z jejích nejčastějších vět. Julien už má zas něco odcestováno a tak se bavíme o Indii a Číně odkud zrovna přicestoval. Čas teče příjemně. Aude přivezla Petře z města Russel slamák. Do místních veder se bude hodit a navíc Petře fáááákt sluší, takže dvě mouchy jednou ranou. Odpoledne s nima něco málo vylezem v sektoru Sheridan, jde jim to na pohodku. Chcem taky udělat nějaké fotky na naprosto fantasticky vypadajícím kameni zvaném Meteora Butress, což je velmi fotogenická záležitost a být mezi námi pořádný fotograf, tak by se tady určitě vyřádil. Jde o to, že celý kámen jakoby vyrůstá ze země naprosto osamocen. Navíc v půdorysu má tvar úzkého obdélníku a jedna jeho hrana je prostě "k nakousnutí". Na tuhle skalku však vedou pouze dvě cesty, jedna místní 10 a jedna 16, na které chcem udělat ty fotky. 10 vyběhnu nahoru, abych tu 16 mohl hodit shora (jsou tam jen naked bolts). Slaňák je v ale tak blbé pozici, že klopím ocas a suše slaňuju zase dolu. Pro dnešek končíme. Jedna z pozitivních věcí ale je, že jsem přelezl svou první desítku:))))

Meteora Butress v sektoru Sheridan

Sheridan

  Protože tady dnes nejsme sami (Aude a Julien) a ne všichni holdují lezení tak jako my, volíme vycházkovou variantu v okoli Waitomo Caves. Počkej...vlastně  blbost...teď jsem si uvědomil, že jsme tam původně jeli podívat se na nějaké boulderové závody, ale ty jsme pak nenašli. Ale "protože tady nejsme sami" zní taky dobře, tak to tady nechám:) Každopádně ve vesničce Waitomo je všeho všudy celkem prd. Co ji činí zajímavou je blízkost množství jeskyň a krasových útvarů, za kterými se hrnou haldy turistů. A taky bych neměl zapomenout na svatojánské mušky, neboli světlušky, kterých je tady mraky. Teda pokud je zrovna tma a nebo jsi zrovna v jeskyni. Takže my jsme žádnou neviděli:) Jde o hmyz, který se přilepí ke stropu a z těla vypustí prý zhruba 20 až 30 světélkujících tkaniček, do kterých se lapí hmyz jiný, na kterém si světluška poté pochutná. Protože jich na jednom místě bývá spousta, tyhle tkaničky dokážou dokážou vykouzlit zajímavou atomsféru. My se na ně určitě taky půjdem jednou podívat, prozatím jsme si to nechali ujít. Máš-li chuť utrácet, můžeš se vydat na jeden z výletů s průvodcem. Vše je ale fest drahé, takže my volíme nějakou tu bezplatnou turistiku. Po cestě narážíme na jakousi "překážkovou dráhu" zřejmě jedné ze společností provozující místní prohlídky a tak se i dosytosti vyblbnem. Dostáváme se na druhý břeh říčký pomocí provazu a tlustých pneumatik. Aude si namočila celá záda a taky podzádí. No sranda jak sviňa co si budem povídat. Snažíme se trefovat menšíma pneumatikama na asi 6m vysoký sloup. Zkrátka už jsme dospělí a můžeme si dělat co se nám zlíbí!!! Večer jedem zas do Mangaokewa, kde děláme barbeque a kecáme do noci...Aude je s náma, takže o zábavu je postaráno. Pro osvětlení nám slouží světla z Audina auta. Byl to její nápad, prý si je jistá, že baterka bude v pohodě. Až ráno, kdy se naše cesty rozdělují slyšíme jejich volání "Heeeelp, heeelp". Nebudete tomu věřit, ale nemohli nastartovat:)) Jelikož jsme se do podobné situace už sami několikrát dostali, asi před 14 dni jsme koupili startovací kabely a tak jim pomáháme. Oni jedou dál na jih, my se jdem podívat na místní šutr, kde jsme ještě nelezli. Je to náš první vápenec tady na Zélandu. Jaká to slavnostní chvíle. Kvalita je bohužel sporadická, vypadá to jako by byla skála poskládána z malých vápencových cihel. Ty mají tu supr vlastnost se drolit a ze "stavby" vypadávat, takže je dobré si cesty vybírat obezřetně. Naštěstí se tady ale dost leze, takže co už mělo spadnout, tak snad i spadlo. Z naší strany to ale na návrat nevypadá.

Pohodička v Mangaokewa.

  Protože jsme před pár dny dostali sms, že pracovat začínáme dříve než bylo původně v plánu, balíme fidlátka, jedem dom a vracíme se do pracovního rytmu. Za zmínku snad stojí už jen barbeque jako oslava narozenin Natalie (manželka našeho šéfíka), která však probíhá v naprosto poklidném stylu tichého a klidného vyprávění. Pročítám si otázky z minulého příspěvku, na které jsem měl odpovědět, ještě mi zbýva ta ohledně Vánoc a taky ta o mistrovství světa ve veslování. Takže ručně stručně. Jak tráví Zélanďané Vánoce? No jak to mám asi vědět, když Vánoce teprve budou???!!! Cena lístku na veslování byla cca 60NZD do levnějších míst, ale dalo se prý koukat taky ze silnice, když člověk šikovně zaparkoval auto...takže klasika:))

Na závěr pár nezařazených fotek:

Fronta na banány.

Názvy farem jsou někdy pěkně vyvedeny.

Chceš pecku fracku?!

Volové seřadit!!!!

Slunko leze z mraků.

Už jste hráli "Guitar heroes"? Vybereš si písničku a pak se snažíš "odstřelovat" noty klávesami, které simulují struny kytary. Celkem sranda:)

Ráno kolem 5:30 jsou všude přízemní mlhy. Řekl bych, že mají sve kouzlo...abrakadabra.

  No nic, momentálně dojídám oběd, mám rýži. Dá si někdo?...už nemůžu... A jdem s Petrou prskat semínka do květináčků. V práci je teď volněji...pohodička jazz... Tak se měj fajně a pěkně a nezlob, stejně jako my!!

  See you later alligator (viz pozdrav na videu:).