Bič a pryč (jezero Taupo, město Taupo a Kinloch, řeka Whanganui)

...den D nastal. Poslední pracovní den uběhl jako vodka, kterou jsme to taky zapili na našem posledním "pracovním" barbeque. Účast byla pamatováníhodná, neb se pochopitelně zúčastnilo všech 138 spolubydlících a nechyběl ani šéfík Bryce s rodinkou. Ti kteří v posledních dnech pracovali pod mou a Petřinou rukou neskrývaně obrečeli náš odchod, protože věděli, že pak jim nastane doba mnohem tvrdší práce pod feudalistickou nadvládou Bryce. Z časů před odjezdem stojí za zmínku fotbal, kterého se zúčastnili všichni kluci z našeho domku (8ks). Holky fandily. Na závěr mače se Pablovi (jeden z Čilanů) podařilo loktem přitlačit rtík nebohého Johana (jeden z Frantíků) na jeho špičák s takovou vervou, že mu tam udělal solidní díru. Férově skrz na skrz. Afričani se svým piercingovým uměním by se mohli učit. Pět stehů vše spravilo a Johan už zas všechny může oblažovat svým úsměvem. Ach to blaho. Několik dní před odjezdem se v domku navíc ucpal odtok v kuchyni, takže se všechno nádobí muselo řešit v koupelně, což nás všechny ohromně bavilo...někdy až k nasrání. Na závěr pobytu navíc ještě prdly pojistky, takže nešla pračka, sporák a světla v některých pokojích a my s Petrou jsme si mohli jenom plácnout, že náš odjezdový timing byl vskutku perfektní:)

Zrovna když jsem balil boty, tak mě Petra omráčila svým úsměvem, což zapříčinilo, že jsme se do domku museli ještě vracet, protože jsem tam ty její boty zapomněl. Všichni ale víme, že to byla JEJÍ vina!!:) Pak už nám nebránilo nic vyrazit světlejším zítřkům, případně dneškům.

Huka Falls a Jet Boat

A vyrazili jsme směr jezero Taupo do stejnojmenného města...aby se to nepletlo. V jeho blízkosti jsme už sice jednou byli, ale to nevadí, protože kolem Taupa je spousta věcí do činění. Přirovnal bych to k Lago di Garda v Itálii. Prostě vodní sporty, lezení, kola, běhy, lehy-sedy, pro každého se něco najde. My jsme zpočátku zvolili poklidnou turistiku k mohutnému vodopádu Huka falls na řece Waikato. Výhoda tohoto vodopádu je, že je pěkný. Jeho nevýhodou je, že to ví všichni a tak se zde člověk potká taky s vodopádem lidí (lidopádem?). Tady jsme strávili dvě noci a jelikož počasí už zas bylo slunečné a prsty všude šutr hledaly, vydali jsme se za lezením do nedalekého městečka Kinloch nacházejícího se taky na pobřeží Taupa. Tady to byla fantazie. V porovnání s Taupem...městem...byl Kinloch mnohem klidnější, ale o to malebnější. Lezení ale stálo za prd. Večer jsme obdivovali několik místních borců, kteří brázdili poklidnou hladinu vodními lyžemi se slinou u brady...tedy u naší brady a naší slinou. Taky bychom si to chtěli vyzkoušet.

Náš poslední bezplatný meloun, který jsme si poctivě ukradli ještě v Huntly. Teď už za ně musíme platit, jak nespravedlivé!!

Hned ráno jsme šli hledat informační centrum, kde bychom zjistili, kde a za kolik by se to dalo vyzkoušet. Info-centrum však zde bylo nahrazeno tabulí o velikosti metr krát metr s pozvánkami na akce i přes rok starými. Škoda. Nevzdali jsme to a šli jsme se podívat k nábřeží, kam nás odkázal jeden týpek. Nic jsme sice nenašli, ale dali jsme se do řeči s jedním chlapíkem před nímž se kolíbal na vodě člun se dvěma wakeboardama připevněnýma na bocích lodě. Náš rozhovor probíhal asi takto Chlapík: Čau, jak se máte? My: Jojo, v pohodě, snažíme se najít někoho, kdo dává lekce vodního lyžování. Chlápek: Hmm..no tady jsou asi jenom místní rekreanti a nic komerčního, ale my zrovna vyjíždíme si zajezdit, tak jestli chcete, tak se k nám přidejte. My: (Úsměv od ucha k uchu)...šůůůůůůůůr... A jelo se:) Jess(chlapík) nás seznámil s jeho syny (cca 13 a 15 let), kteří na tom evidentně nestáli poprvé. Bylo úžasné to vidět takhle zblízka. Kdo už někdy jel na rychlém člunu tak ví o čem je řeč, pro nás to byla ale novinka. Jezero bylo ten den trochu "rough", aneb trochu foukal vítr a prý se nedaly dělat větší skoky, protože při dopadu byla velká šance, že se přední část boardu potopí pod vodu následována borcem na boardu. Přesto jsme pár pro nás solidních skoků viděli a něco málo i nafotili. Sranda teprv začala, když nás Jess oslovil, jestli teda fakt chceme zkusit ty vodní lyže, protože on je tady "náhodou" má. Úsměv od ucha k uchu už jsme měli nacvičený a odpověď "šůůůůr" taky:) První jsem do toho šel já. Rady Jesse: Ruce natažené, lyže rovnoběžně se směrem lodi na šíři ramen a nohy pokrčené až skoro na prsa. Až budeš ready zařvi a já na to šlápnu. A tak se taky stalo...Jess na to šlápnul a já už za pár vteřin brázdil vody jako frajer...a nebo ne vlastně...po asi dvou vteřinách už jsem rypákem sosal vodu, to bude bližší pravdě:) Moc jsem se zaklonil. Nevadí...druhý pokus. ÚÚÚÚÚ....už na stojííím....a úúúúúú....už zase sosááááám. Tentokrát už jsem se aspoň postavil, ale vydržel jsem jen chvíli, ani nevím proč jsem šel zas pod hladinu. Třetí pokus byl taky marný a pak už mi bylo blbé to zkoušet, přece jenom jsem je nechtěl zdržovat a navíc na řadu měla přijít ještě Petra. Sice neměla plavky, ale prostě jenom shodila bundu, hodila na sebe záchrannou vestu a šla na to. První pokus se jí rozjely nohy a Petra krásně políbila vodní hladinu...jen to mlasklo. Druhý pokus už byl lepší, ale nějak se "zapomněla" postavit a v dřepu se jede blbě. Plác sebou:) Třetí pokus bohužel taky nestačil na delší jízdu. Nevadí. Ani jednomu z nás tyhle "neúspěchy" vůbec nevadily a parádně jsme si to užili. Vážně. Musíme to zkusit znova. O tom žádná. S rodinkou jsme na vodě zůstali od cca 10h do 14h, povídali si a hlavně se dívali na kluky, kteří po wakeboarduwakeskate, což byla obdoba wakeboardu, ale board neměl žádné vázání, prostě deska, na které se stálo naboso. Jinak slovo "wake" znamená v tomto významu vlnu vytvořenou člunem. Zbytek dne jsme strávili krátkou procházkou, koupáním v jezeře a opalováním již beztak spálených ksichtů.

Kluci hrajou fotbal na břehu jezera Taupo v městečku Kinloch...foceno kousek od auta, kde jsme spali. Sám sobě si závidím.

Bourec na wakeboardu v Kinloch.

Další den jsme si naplánovali lezení v Kawakawa Bay, což byla zátoka vzdálená asi dvě hodiny chůze. Cesty byly opět směsice odjištěných a tradičních linek, nicméně hlavní sektor (Main cliff) nabízel pouze 5 odjištěných cest a z toho jenom dvě, které byly v našich silách. Pak jsme se snažili najít jeden z dalších dvou sektorů, nicméně přestože jsme jej viděli, cestu buší jsme nenašli. Takže z lezeckého pohledu zklamání. Alespoň že výhledy stály za to.

Dva bráchové, se kterými jsme si vyzkoušeli vodní lyže.

Jezero Taupo.

Petra a jeden z jejích nadějnějších pokusů.

Konec nadějného pokusu:)

Náš další cíl byly sopky v Národním parku Tongariro a třídenní výlet na kanoi ve Whanganui National Park, ale to si nechám až na příště, ať si nevystřílím hned všechny náboje. Aktuálně jsme ve městě New Plymouth a zítra se chystáme na další sopku Mt. Egmont, aneb Mt. Taranaki. Pro ty, kteří občas píšou, že závídí naše opálené xichty mám jednu "dobrou" zprávu. Na čele mého opáleného xichtu se mi pomalu ale jistě začínají zobrazovat mapy Severního a Jižního ostrova Nového Zélandu, aneb loupu se opravdu do krásy:))

ciao

Několik nezařazených fotek:

Kvitečko z Hamilton Gardens

Bambus??

Hamilton Gardens

Hamilton Gardens

Maorská část Hamilton Gardens.

Kapučino se skořicí. Kdo si (ne)dá?