...Adam's Travel Blog...: Whanganui River Canoe & Egmont National Park

Whanganui river & Egmont National Park

Dnešní příspěvek bude zřejmě jeden z kratších, neb v našich příspěvcích povážlivě zaostávame za současnem a chcem to aspoň trochu dohnat.

Nejzkušenější dvojka co jsme na vodě potkali, fakt profíci:)

Nejzkušenější háček co jsme na vodě potkali, fakt profík:)

Přestávka na močení...i ta stála za to.

Pobyt na první chatě. Petra při její oblíbené práci.

Kousek jižně od Tongariro National Park se nachází vesnička Raurimu, ve které se sídlí jedna ze společností pronajímající kanoe k plavbě po Whanganui River. Vybrat si můžeš od jednodenních až po pětidenní výlety. My volíme střední zlatou variantu...tedy tři dny na vodě. Pro Petru je to poprvé v životě, pro mě je to taky poprvé v životě...s Petrou:) Předtím jsem byl na vodě dvakrát s borcema z práce a většinu času jsem strávil jako háček a užíval si tupého pádlování se zapojením mozku možná pouze tehdy, když jsme se udělali a já se nějak musel dopravit ke břehu. Tady na NZ si tohle měla vyzkoušet Petra a já se kochat jejími zády ze zadní části našeho parníku čítající posádku dvou lidí.

Bridge to Nowhere

Whanganui river se potácí Whanganui National Park a části plavby se měly nacházet v odlehlých končinách přírody, bez zásahů civilizačního živlu. Některá místa tak skutečně vypadala.

První den jsme se seznamovali s našimi posty na lodi. Jezy, které v Česku představují hlavní část zábavy jsou tady nahrazeny "pouze" peřejemi, jejichž výška záleží na aktuálním stavu vody. Náš stav vody byl průměrný, peřeje byly tedy taky...průměrné. Už předem můžu říct, že jsme se neudělali ani jednou a senzacechtiví čtenáři již nemusí číst dále. Dalo by se řící, že druhý den, kdy to byl vesměs olej nás to zas tak moc ani nebavilo...ještěže to okolí stálo za to. Obě noci jsme spali na chatách, na které bylo možno se dostat pouze po vodě.

Třetí den nás měly konečně čekat nějaké větší peřejky, nicméně ani tyhle nebyly nic tak hrozného a kolem dvou hodin odpoledne jsme byli na konci cesty, kde nás nabralo auto té společnosti a zavezlo zase zpátky ke startovnímu bodu. My jim dali 440 NZD a šli si dát sprchu.

V dálce New Plymouth

Tohle zbylo z naší kánoe. Petra zrovna pláče...

Najdi Petru.

V dalších dnech jsme se postupně přepravili k do Egmont National Park, jehož největší město je přímořský New Plymouth. Oba s Petrou se shodneme, že je to jedno z pěknějších měst tady na Zélandu a navíc moře pro nás Čechy má svůj zvláštní kredit. Pár dní jsme strávili bloumáním městem, dávali si kávičky, navštívili místní galerii a udělali pár menších procházek. Spali jsme v městečku trochu jižněji, Oakura. Parádní pláž, supr koupání, přes den pobíhající surfaři, přes noc pobíhající posumové. Když se odvrátíš od moře, máš možnost skoro každý den spatřit hromadu mraků. To by nebylo nic nenormálního, ale pokud budeš aspoň trochu informovaný o místním parku, budeš vědět, že v této hromadě mraků se skrývá 2518 metrů vysoká sopka Mt. Egmont, respektive Mt. Taranaki s krásně symetrickým tvarem. Prostě kužel no. V maorštině "tara" znamená "vrchol hory" a "naki" je "zářící". Nejnedávnější erupce proběhla někdy kolem roku 1850. Na vrchol vedou dvě hlavní trasy...z jihu a ze severu. Nezbývá než počkat na dobrou předpověď a doufat že vyjde.

Kráter na vrcholu Mt. Egmont

Mt. Egmont

Jeden z pohledů při výstupu na Mt. Egmont

A tak se taky stalo, Homerem vyjíždíme k Egmont Information Centre ve výšce cca 1000m, přespáváme tady a ráno kolem 7h vyrážíme. Večer před výletem probíhá "bitka" o to, KDY se bude vstávát. Petra bojuje o dřívější čas 5:45, já o 5:55. Zpravidla se domluvíme na nějakém kompromisu, nicméně budíka nastavuje Petra a tak všichni víme, co tam nakonec asi tak nastaví:) Nutno uznat, že se to pak ráno hodí. Zjednodušeně řečeno: trasa nahoru vede pořád nahoru a trasa dolů vede pouze dolů. Žádné vrstevnicové odpočívačky neexistují. Aspoň že to je pěkně různorodé. Nejdřív jdeš lesem, ze kterého tak za hoďku vykoukneš, projdeš kolem místní horské chaty a valíš nahoru po dřevěných schodech, které zabraňují erozi způsobené turisty. Přece jenom podklad je tvořen sopečným materiálem, který je hodně křehký. Nad schody je jakási sopečná "struska", kde krok nahoru ve skutečnosti znamená pouze půl kroku nahoru...sesouvá se to jak sviňa. Pak nastupují skály, projdeš kolem sněhem "zatopeného" kráteru a...hurá severní pól je dobyt...dobyt. Jelikož se vrchol Taranaki nachází na poloostrově, výhledy z něj jsou skutečně nádherné. Snad je to z fotek aspoň trochu poznat. Zajímavé je, že na vrcholu létají stovky berušek. A prima je, že tady není zdaleka tolik lidí jako na Tongariro Crossing. Důvod je prozaický, výlet na Taranaki je náročnější zdaleka ne tak marketingově propagovaný. Výstupová trasa je také trasou sestupovou po níž se celkově za cca 8 hodin dostáváme zase k autu.

Po několika dnech se sem ještě vracíme, abychom si dali Pouakai Circuit, který prochází pod Taranaki a zčásti jeho úpatím. Přestože je to cca 20km, místní brožury doporučují 2-3 dny. Po zkušenostech z Tongariro už se nenecháváme zblbnout, ptáme se v informačním centru, jestli ty 2-3 dny mají nějaký důvod a se zjištěním, že více méně ne absolvujeme tuhle trasu zas zhruba za 8 hodin. Trasa prochází několika různými druhy vegetace, z nichž zajímavá je oblast wetlands, kde si řeka "Stone river" kdysi razila cestu, nicméně erupce z Taranaki tyhle cestu zasypala a Stone river si musela cestu najit jinou, podstatně klikatější a pro oko diváka hezčí.

Druhý z pohledů při výstupu na Mt. Egmont

Petra to dala taky !! :)

Co dodat...paráda...

Co to je za šaška?

Z Egmont National Park míříme dále na jih, ale o tom milí zlatí zase až příště:)

Aktuální zpráva: Momentálně se dny krátí a noci prodlužují. Jakmile přestane svítit slunko bývá už celkem solidní kosa...zejména ranní hodiny jsou na péřovku jak stvořené...ještěže jsme ji vzali!!!

A na závěr klasicky několik dodatečných fotek: