...Adam's Travel Blog...: Passo san Giovanni

Nazdárek,

hledat bouldrové oblasti v okolí Arca je jako hledat jehlu v kupce sena, kdy seno představují lezecké oblasti s lanem a bouldry jehlu. Každopádně nakonec jsme se ke dvěma jakštakš smysluplným oblastem dostali, z nichž zejména ta druhá se ukázala jako parádní (Passo san Giovanni).

-----------------------------------------

První oblast je Massi di Prabi, která se nachází pod známým kopcem/skálou Colodri. Pro rodinu s děckama to na pár hodin ujde. Bouldry jsou dost ojeté...je to holt vápno, ale chvíli se dá slintat třeba nad pohledem na stěnu Colodri, eventuelně nad nějakým jídlem, pokud si ho přibalíš.

Passo san Giovanni už je jiná písnička. Přístup od auta je cca 10 minut, což se s dětmi hodí. Nejdřív projdeš vinicí, pak lehký stoupák a jsi tam. Je to taky vápno, ale jelikož to asi nebude místní populárka, tak stále velmi neojeté. Je tam taky několik kratších cest s lanem (odhadem tak 30?)

-----------------------------------------

V okolí Lago di Garda jsme strávili zhruba týden a řekli jsme si, že už se posunem dál...opodál. Naše cestovací strategie je, že chvíli jedem kolem oběda a pak zbytek dojíždíme večer, kdy už kluci spí. Ať oni i my máme klid. Během oběda jsme dojeli do italské Cremony, o které toho vlastně nic nevím, ale moje babička to shrnula poměrne přesně, když pravila "...no tam je to prostě všechno samá historie". Každopádně alespoň část té historie má něco společného s hudbou (Stradivari, Amati). Kluci se vyřádili na dětském hřišti a pak jsme s Edou vystoupali na vysokou věž místní katedrály, ze které byl nádherný výhled do okolí. Vincík mezitím honil holuby v nose a na náměstí před katedrálou. V katedrále měli taky část věnovanou hodinám a měření času obecně. Vypíchnul bych Faucaltovo kyvadlo, na kterém sice v krátké době, kdy se na něj díváte vidíte celkem prd, ale je celkem zajímavé si uvědomit, jak to funguje (https://cs.wikipedia.org/wiki/Foucaultovo_kyvadlo).

Původně jsme se chtěli zastavit ještě cca na půl cesty mezi Janovem a Monakem v jedné bouldrové oblasti (Varazze), ale silný vítr nám dal facku (naštěstí jenom v autě), tak jsme to zavrhli a jedem rovnou do Francie. Respektive zrovna to vyšlo tak, že jsme přespali v Monaku v La Turbie. Dopoledne jsme si to tam ve vichru trochu prošli a pak se rozhodli jet dál přes Nice. Cannes jsme objeli, protože my na ty květnové fesťáky a červené koberce moc nejsme a nakonec se ubytovali v části Azurového pobřeží zvaného d´Esterel, které kromě klasických krásných výhledů na moře nabízí i trochu toho jiného vjemu způsobeného červenými skalisky, které se tady nacházejí.

Na procházce kousek od Gardy.

Tak to bych si nechal líbit takovouhle domácí přírodní bouldrovku na půdě.

Kromě lezení se věnujeme taky extrémním sjezdům

Bidet - úžasná porce zábavy.

Humor.

V domě nalevo jsme bydleli. S pořízením fotky se pojí drobný střípek, kdy pří jejím pořizování jsem musel podstoupit velmi náročný několikasetmetrový sestup cestou pro seniory, abych posléze volal Petře, která však měla neustále obsazeno (zkoušel jsem to víckrát). Chtěl jsem, abychom si zamávali (Eda byl s ní v budově a já s Vincem venku...takže jakože zážitek pro kluky, mávání na dálku. Určitě by byli nadšení, ne že ne). Nicméně ona měla furt obsazeno. Po návratu domů jsem jí s lehkým opovržením ve stylu "s kým ses zas vykecávala" sdělil, že jsem se jí nemohl dovolat. Ona opáčila, že však nikomu nevolala a ani nikdo nevolal jí. A víš jaké z toho plyne poučení? Že když voláš sám sobě, tak se ozve tón "obsazeno".